Září 2009

Makura no sóši

30. září 2009 v 13:57 | Sal |  ukázky
Nový rok. Zvláště když obloha jako vymetená září za podivuhodnou lehkou mlhou, je neobyčejně pěkné, jak se všichni lidé kolem obléknou do nejlepšího a blahopřejí vladaři i sobě navzájem.
Sedmý den. Tam, kde roztál sníh, se sbírají jarní byliny. Je pěkné, že jsou svěže zelené a také že je plno shonu na místech, kam je jinak těžké se dostat. Pak je v paláci slavnost Běloušů, jedeme se z města podívat ve vyparáděných kočárech. Moc se nasmějeme, když kočár přejíždí práh ve Střední bráně a zakymácí se, až se srazíme hlavami, hřebínek vyklouzne z vlasů a při nepozornosti se může i zlomit. Skulinou je z vozu vidět u stanoviště Levé gardy spoustu dvořanů, berou podkoním luky, plaší jimi koně a smějí se tomu. Pak je ještě vidět mřížový plot a je pěkné, jak kolem procházejí komorné a služebné. Jaképak asi mají zásluhy, že jsou teď v Devětkrát hrazeném císařském paláci jako doma?
Uvnitř je tak těsno, že je zblízka vidět tváře podkoních, a když je jejich tmavá kůže špatně nabílená, vypadá to ošklivě, jako zpola roztálý sníh. Koně se vzpínají a dupou, vypadá to nebezpečně, stáhnu se radši do vozu,ale moc toho pak nevidím.
Osmý den. Zní to tak zvláštně, jak vesele hrčí kočáry, v nichž ženy přijíždějí poděkovat za povýšení v hodnosti.
Patnáctý den. Podává se slavnostní kaše k svátku Prvního úplňku a potom je pěkné, jak ženy i dívky obcházejí s ukrytou měchačkou na kaši a každá hledá příležitost uhodit tu druhou přes zadek, aby prý měla lehký porod, a zároveň si hlídají svůj vlastní. A když se to nakonec některé podaří, je z toho plno smíchu a jásotu a všechny z toho mají radost. Ovšem až na tu postiženou.
Mladá žena se loučí s ženichem, který odchází do služby do paláce, a jiná, ta, co si připadá v domě nejdůležitější, se už nemůže dočkat, číhá vzadu a je na ní vidět, že se jí chystá uhodit. Toho si všimne další, která sedí v předu, a zasměje se. Ta číhající na ni mává, ať je zticha, ale nevěsta klidně sedí, jako by o ničem nevěděla. Tu se k ní ta první přitočí, řekne: "Já tohle tady dám pryč," honem jí uhodí a uteče, a všechny se rozesmějí. I ženich se vlídně usměje. Nevěsta ani není překvapená, a je hezké, že se i trochu začervená.
Tak se ženy navzájem otloukají, až třeba nakonec přetáhnou i muže. Kdo ví, proč to vlastně dělají! E ale zvláštní, že jsou i takové, které pláčí a zlobí se a ošklivě nadávají té, co je uhodila. Tak i na tak vznešeném místě, jako je císařský palác, je to dnes samá nepřístojnost a žádná vážnost.
Potom kolem dvacátého, kdy se jmenují noví hodnostáři, je v paláci plno ruchu. I když padá sníh a je silný mráz, rozjaření mladíci čtvrté a páté hodnosti přinášejí své žádosti o povýšení a vypadají velmi sebejistě. Zato starší páni s bílou hlavou žádají kdekoho o přímluvu, v předpokojích dvorních dam vykládají horlivě o svých zásluhách a schopnostech a sotva tuší, jak se mladší dámy pak po nich pitvoří a posmívají se jim! Jestliže opravdu takové >>Zmiňte se laskavě Jeho Veličenstvu, přimluvte se u Její Výsosti<< nakonec někomu dopomůže k úřadu, je to výborné, ale těch, kdo přesto vyjdou naprázdno, je mi líto.
Třetí den třetího měsíce. Má být jasný, klidný a slunečný. Začínají kvést broskvoně a zvlášť pěkné jsou vrby, ale jen když mají lístky ještě chlupaté a zkroucené. Rozvinuté už nejsou pěkné. Také opadalé sakury vypadají smutně. Nejpěknější je dlouhá větev krásně rozkvetlé sakury ve velké váze. Když pak přijde návštěva, třeba páni bratři Její Výsosti v pláštích barvách sakur, navrch bílých a vespod červených, se spodním rouchem vykukujícím mezi pláštěm a kalhotami, vypadá velmi pěkně, když se posadí blízko ní a něco prohodí.
Čtvrtý měsíc. Nejpěknější je to v době slavnosti ve svatyni Kamo. Nejvyšší hodnostáři i dvořané se jeden od druhého rozeznají jen podle sytější nebo bledší barvy pláště, a protože nosí všichni bílé letní hedvábné vlečky, působí pěkně chladivě.
Listí stromů ještě není příliš husté a všude kolem se mladě zelená, obloha nezakrytá mlhou ani oparem je najednou až bláznivě zvláštní. A když se za soumraku nebo večer trochu zatáhne a z dálky je přerývaně slyšet skrytá kukačka, jako by se to jen zdálo, je to docela nevýslovný pocit.
Když se blíží slavnost, je pěkné, jak lidé sem a tam přenášejí zelenožluté a modročervené látky jen tak nedbale zabalené třeba do papíru. Také běžné barvené vzory se sytějším lemem nebo sytějšími skvrnami nebo barvené do uzlíků vypadají pěkněji než jindy.
Děvčátka mají umyté a načesané hlavičky, některá má šaty ještě rozpárané ve švech a pomačkané, pokřikují: >>Sprav mi tkanici, přidělej mi podrážku na dřeváky, botky<<, a všechny vzrušeně pobíhají kolem, jak se nemohou dočkat, kdy už to začne. Je to půvabné. Je to až k smíchu, jak i ty, které jindy neposedně poskakují, najednou zvážní, když jsou vyšňořené, a chodí trochu strnule, zrovna jako ti mníšci, co nosí kadidlo před průvodem mnichů. Je také pěkné, jak je doprovázejí matky, tety nebo starší sestry, oblečené podle svého stavu, a pořád je upravují. Jestliže pomocník, který by se velmi rád stal komořím, i když se mu to těžko podaří, vypomáhá při slavnosti, může si obléci oděv císařské zelenožluté barvy, a vypadá, že by jej nejraději už nesvlékl. Horší je, že ani není z damašku.

Zápisky z dlouhé chvíle. Praha: Odeon, 1984/str. 12-14

Home sweet home ^ ^

26. září 2009 v 19:13 | Sal |  Sal
Aahojky všem,

tak už jsem konečně zase doma.

Škola začíná být těžší a těžší a čím dál více vyčerpávající. . . Chjó, chodím tak teprve dva týdny a už bych chtěla další prázdniny. . .
Zatím jsem Vám sem dala dvě ukázky. Nečekala jsem ale, kolik času zabere připravit si něco k autorovi. . . takže se moc a moc omlouvám, ale ještě to chvíli potrvá. . .
Článek Co je vzácné je od Sei Šónagon, z jejího deníku Makura no sóši. A druhý článek je ukázka kaidanu od Tanaky Kótaróa. Kaidan je starý japonský strašidelný příběh, ale více o něm až někdy v budoucnu v teorii.
Myslím, že jsem o tom ještě nepsala, ale obrázky sem už dávat nebudu. . . Nicméně, nepřijde vám to tu bez nich také takové prázdné??

No, už budu končit, zatím se loučím,

Sal

P.S. Aly je nemocná, tak jí všichni přejme, ať se brzy uzdraví ^ ^


Plazící se tkanice

23. září 2009 v 13:17 | Sal |  ukázky
Plazící se tkanice

V jednom zenovém chrámu žil mladý pohledný mnich, který se scházel s dívkou ze sousedství. Jednoho dne se rozhodl odejít na venkov, aby se zdokonalil v učení o Buddhovi, a mohl tak být očištěn od svých hříchů.
Jakmile o tom uslyšela jeho milovaná dívka, velmi ji to zarmoutilo. Když pak nadešel den loučení, upletla mu tkanici, kterou si mniši zenového buddhismu váží v pase přes své roucho. Obtočila mu ji kolem boků a řekla:
"Tohle je můj dárek na památku. Měj tu tkanici stále u sebe."
Mnich se vydal na cestu do venkovského chrámu a na své pouti přenocoval v jednom hostinci. Než se večer uložil ke spánku, svlékl si roucho a spolu s pásem jej přehodil přes jednoduchou zástěnu.
Brzy usnul, ale vzápětí jej probudil podivný šramot. Otevřel oči. Bylo naprosté ticho, v místnosti jen slabě blikotala lampa. V tom okamžiku jako by pocítil nějaký pohyb. Bezděčně se podíval směrem k zástěně.
Tkanice, která tam ještě před malou chvílí visela, sklouzla na zem a jako had se připlazila až k mnichovu lůžku. Mnich se nejdřív polekal, ale potom si řekl, že je to přece pouhá tkanice a ne skutečný had, a uklidnil se.
Příhoda to však byla nadmíru zvláštní, a tak si druhý den vypůjčil nůžky a tkanici přestřihl - byla vyplněna vlasy jeho milované dívky.


Tanaka, K. : Krabí zjevení. Praha: Vyšehrad, 1999/ str. 132-133

Co je vzácné

18. září 2009 v 11:41 | Sal |  ukázky
Co je vzácné.

Zeť, kterého tchán chválí. Nebo snacha, kterou má tchyně ráda. Stříbrná pinzeta, která dobře trhá brvy. Sluha, který nepomlouvá svého pána.
Člověk, který nemá ani nejmenší neřest. Člověk vynikajícího vzhledu, povahy i chování, který za celý svůj život ani v nejmenším nepochybí. A zvlášť vzácné je, aby lidé, kteří spolu dlouho slouží, chovají se k sobě zdvořile a zdají se velmi ohleduplní a zdrženliví, nakonec přece jen neprojevili, jací jsou.
Při opisování příběhů nebo básnických sbírek neudělat ani jedinou kaňku. Když je to vzácný opis, člověk píše velice pozorně, a přece se podle všeho nutně zamaže.
Když lidé spolu naváží hluboký vztah, je vzácné i mezi ženami, nemluvě ani o vztahu mezi mužem a ženou, aby spolu až do konce dobře vycházeli.

Sei Šónagon : Důvěrné sešity. Praha: Odeon, 1984/ str. 51

Návrat z koleje

18. září 2009 v 10:46 | Sal |  Sal
Tak Vás všechny zase znovu zdravím.

Omlouvám se za zdržení ohledně plánovaných článků, které ale bylo způsobeno vnějšími okolnostmi. Opravdu, tentokrát nejsem na vině já ^ ^ Alespoň ne tak moc.

O co vlastně šlo?? Nepodařilo se mi sehnat internet na koleji. A když se mi už konečně podařilo sehnat internet, nepodařilo se mi sehnat kabel. Registrátor mi totiž doporučil 15 a více metrů, tak jsem hledala 15 a více metrů dlouhý kabel. Prošla jsem si ve svým nových steelech asi 4 zastávky metra a přilehlé okolí. Buď tam nebylo elektro (i když mě všichni ujišťovali, že tam elektro bude) a když už tam bylo, tak v něm měli kabel dlouhý maximálně 10 metrů. Nakonec jsem už tedy nemohla ani chodit a rozhodla jsem se, že si vezmu kabel z domova. Což ale znamelo počkat si, až se vrátím domů. . . Teď už by mi měl internet jít, takže hned poté, co přijdu na kolej, vyzkouším. Ale být celý týden bez internetu. . . nebylo to jednoduché ^ ^

Takže jedna z prvních věcí, které jsem udělala po návratu ( druhý den, vrátila jsem se dost pozdě ^ ^ ), je ta, že jsem konečně na internetu a vyřizuji vše potřebné. Takže ještě dnes sem dostanete jeden ze slibovaných článků, které jsem si již předpřipravila, no, ale nějak to nevyšlo. . . Na J. Janoše si bdete ještě chviličku muset počkat, ale slibuji, že ho připravím ^ ^

Jestli mě ale něco překvapilo, tak otevření mojí mailové schránky. . . Nikdy mě nenapadlo, že by se mohla tak moc zaplnit ^ ^

No, tak tady nebudu zdržovat, zatím se mějte ^ ^

Sal


Pozdrav

9. září 2009 v 8:23 | Sal |  Sal
Tak Vás po skončení rekonstrukce také zdravím.

Chtěla bych Vás seznámit s novou rubrikou kterou budu mít na starost. Jelikož toho již mám poměrně dost načteno, přibyla japonská literatura. Ta se dále dělí na autory, kde budou biografie, něco o životě spisovatelů, na ukázky z knížek, na knížky, což znamená o čem jsou a tak a nakonec něco z teorie, kam budou patřit například žánry japonské literatury nebo její vývoj.

Pokud by Vás zajímala nějaká kniha, autor nebo období (samozřejmě japonské), tak mi napište do komentářů, o čem byste si chtěli přečíst. Pokud bych o tom věděla dost, napsala bych, pokud ne, sehnala bych si k tomu informace a snad bych brzy napsala článek.

Jinak zde budete číst o tom, co uznám za vhodné já ^ ^ Snad Vás to bude také zajímat.

Sal

P. S. Tak už jdu na vysokou školu. No, snad bych měla stíhat více než na střední. I když na druhou stranu. . uvidíme. Ve čtvrtek jedu na kolej. Mám hrozný strach z toho, s kým budu na pokoji. . . Držte mi, prosím, palce ^ ^


Řekli jsme sbohem ^ ^

5. září 2009 v 19:31 | aly | 
Takže řekli jsme sbohem prázdninám, stejně tak i naší rekonstrukci... Všimli jste si, že je nový vzhed. Tak co, jak se líbí?? ^ ^ Máme o něco víc rubrik, i nějaké zmizely. Salča chystá článek a já neustále přemýšlím, čím budu našemu blogu prospěšná xD No, na odpoví čas, čili se tím nebudu zabývat teď....

Muhá, během minulého týdne jsem byla několikráv Praze, zařizovaly jsme se Sal nějaké veci pro její studium. Načež se nám stala taková vtipná věc při nastupování do Studentky:
stevard: "Jaká máte místa sedadel?"
já: "Nevím, ale bude to buď někde vepředu, nebo někde vzadu."
stevard se na mě podívá, usměje se a praví: "Takže jste chtěla říct někde v autobuse."
po malém seku mu úsměv oplatím, a odpovím svým: "ano."

No, tak trochu zajímavý začátek naší cesty... Samozřejmě se nám stalo ještě spousta dalších věcí jako třeba že jsme šly na hmmm bylo to to před studijním oddělením a já si nepamatuju jak se to jmenuje XD
Sal: "mě nějak nevychází mapa..."
jj šly jsme podle mapy a sal si neuvědomila, že z metra jsme vyšly u první odbočky, takže jsme měly zahnout hned následovně...

Já vás ted nebudu unavovat dalšíma svýma zážitkama a místo toto budu uvažovat čím budu užitečná xD I když děsně dlouho uvažuju napsat recenzi na 5 cm per second... Bohužel mě zatím nenapadlo nic lepčího než napsat jednu větu a tu "To musíte vidět, to se musí prožít." ano, chabé, ale pravdivé a tak na tom budu pracovat dál ^_~

Zatím pá Aly