Makura no sóši

30. září 2009 v 13:57 | Sal |  ukázky
Nový rok. Zvláště když obloha jako vymetená září za podivuhodnou lehkou mlhou, je neobyčejně pěkné, jak se všichni lidé kolem obléknou do nejlepšího a blahopřejí vladaři i sobě navzájem.
Sedmý den. Tam, kde roztál sníh, se sbírají jarní byliny. Je pěkné, že jsou svěže zelené a také že je plno shonu na místech, kam je jinak těžké se dostat. Pak je v paláci slavnost Běloušů, jedeme se z města podívat ve vyparáděných kočárech. Moc se nasmějeme, když kočár přejíždí práh ve Střední bráně a zakymácí se, až se srazíme hlavami, hřebínek vyklouzne z vlasů a při nepozornosti se může i zlomit. Skulinou je z vozu vidět u stanoviště Levé gardy spoustu dvořanů, berou podkoním luky, plaší jimi koně a smějí se tomu. Pak je ještě vidět mřížový plot a je pěkné, jak kolem procházejí komorné a služebné. Jaképak asi mají zásluhy, že jsou teď v Devětkrát hrazeném císařském paláci jako doma?
Uvnitř je tak těsno, že je zblízka vidět tváře podkoních, a když je jejich tmavá kůže špatně nabílená, vypadá to ošklivě, jako zpola roztálý sníh. Koně se vzpínají a dupou, vypadá to nebezpečně, stáhnu se radši do vozu,ale moc toho pak nevidím.
Osmý den. Zní to tak zvláštně, jak vesele hrčí kočáry, v nichž ženy přijíždějí poděkovat za povýšení v hodnosti.
Patnáctý den. Podává se slavnostní kaše k svátku Prvního úplňku a potom je pěkné, jak ženy i dívky obcházejí s ukrytou měchačkou na kaši a každá hledá příležitost uhodit tu druhou přes zadek, aby prý měla lehký porod, a zároveň si hlídají svůj vlastní. A když se to nakonec některé podaří, je z toho plno smíchu a jásotu a všechny z toho mají radost. Ovšem až na tu postiženou.
Mladá žena se loučí s ženichem, který odchází do služby do paláce, a jiná, ta, co si připadá v domě nejdůležitější, se už nemůže dočkat, číhá vzadu a je na ní vidět, že se jí chystá uhodit. Toho si všimne další, která sedí v předu, a zasměje se. Ta číhající na ni mává, ať je zticha, ale nevěsta klidně sedí, jako by o ničem nevěděla. Tu se k ní ta první přitočí, řekne: "Já tohle tady dám pryč," honem jí uhodí a uteče, a všechny se rozesmějí. I ženich se vlídně usměje. Nevěsta ani není překvapená, a je hezké, že se i trochu začervená.
Tak se ženy navzájem otloukají, až třeba nakonec přetáhnou i muže. Kdo ví, proč to vlastně dělají! E ale zvláštní, že jsou i takové, které pláčí a zlobí se a ošklivě nadávají té, co je uhodila. Tak i na tak vznešeném místě, jako je císařský palác, je to dnes samá nepřístojnost a žádná vážnost.
Potom kolem dvacátého, kdy se jmenují noví hodnostáři, je v paláci plno ruchu. I když padá sníh a je silný mráz, rozjaření mladíci čtvrté a páté hodnosti přinášejí své žádosti o povýšení a vypadají velmi sebejistě. Zato starší páni s bílou hlavou žádají kdekoho o přímluvu, v předpokojích dvorních dam vykládají horlivě o svých zásluhách a schopnostech a sotva tuší, jak se mladší dámy pak po nich pitvoří a posmívají se jim! Jestliže opravdu takové >>Zmiňte se laskavě Jeho Veličenstvu, přimluvte se u Její Výsosti<< nakonec někomu dopomůže k úřadu, je to výborné, ale těch, kdo přesto vyjdou naprázdno, je mi líto.
Třetí den třetího měsíce. Má být jasný, klidný a slunečný. Začínají kvést broskvoně a zvlášť pěkné jsou vrby, ale jen když mají lístky ještě chlupaté a zkroucené. Rozvinuté už nejsou pěkné. Také opadalé sakury vypadají smutně. Nejpěknější je dlouhá větev krásně rozkvetlé sakury ve velké váze. Když pak přijde návštěva, třeba páni bratři Její Výsosti v pláštích barvách sakur, navrch bílých a vespod červených, se spodním rouchem vykukujícím mezi pláštěm a kalhotami, vypadá velmi pěkně, když se posadí blízko ní a něco prohodí.
Čtvrtý měsíc. Nejpěknější je to v době slavnosti ve svatyni Kamo. Nejvyšší hodnostáři i dvořané se jeden od druhého rozeznají jen podle sytější nebo bledší barvy pláště, a protože nosí všichni bílé letní hedvábné vlečky, působí pěkně chladivě.
Listí stromů ještě není příliš husté a všude kolem se mladě zelená, obloha nezakrytá mlhou ani oparem je najednou až bláznivě zvláštní. A když se za soumraku nebo večer trochu zatáhne a z dálky je přerývaně slyšet skrytá kukačka, jako by se to jen zdálo, je to docela nevýslovný pocit.
Když se blíží slavnost, je pěkné, jak lidé sem a tam přenášejí zelenožluté a modročervené látky jen tak nedbale zabalené třeba do papíru. Také běžné barvené vzory se sytějším lemem nebo sytějšími skvrnami nebo barvené do uzlíků vypadají pěkněji než jindy.
Děvčátka mají umyté a načesané hlavičky, některá má šaty ještě rozpárané ve švech a pomačkané, pokřikují: >>Sprav mi tkanici, přidělej mi podrážku na dřeváky, botky<<, a všechny vzrušeně pobíhají kolem, jak se nemohou dočkat, kdy už to začne. Je to půvabné. Je to až k smíchu, jak i ty, které jindy neposedně poskakují, najednou zvážní, když jsou vyšňořené, a chodí trochu strnule, zrovna jako ti mníšci, co nosí kadidlo před průvodem mnichů. Je také pěkné, jak je doprovázejí matky, tety nebo starší sestry, oblečené podle svého stavu, a pořád je upravují. Jestliže pomocník, který by se velmi rád stal komořím, i když se mu to těžko podaří, vypomáhá při slavnosti, může si obléci oděv císařské zelenožluté barvy, a vypadá, že by jej nejraději už nesvlékl. Horší je, že ani není z damašku.

Zápisky z dlouhé chvíle. Praha: Odeon, 1984/str. 12-14
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama