Říjen 2009

Škola je tak únavná

27. října 2009 v 10:58 | Sal |  Sal
Tak Vás zase zdravím,

tentokrát přímo ze školy. . .

Nejhorší je, když tu máme hodinu mezi dvema hodinama volno. To pak nevim co nudou delat. Takze jsem dneska skonila ve studovne u compa. . . na kterem ale neni Adobe Flashplayer, takze na facebooku si s petama ani s BuddyPoke moc nic neudela. . . tak nemam vuubec co delat. .

Kdyz mam pres den volno ctyri hodiny tak to jeste jde, to jedu na kolej, kde jsem dve hodiny a pak si jedu hodinu zpet do skoly. . . Ale jen hodinu volno??

Uz aby byl zase vikend.

Sal

P.S. Anebo kdybysme aspon meli podzimni prazdniny. . .


First snow

15. října 2009 v 18:25 | Sal |  Sal
Tak

tu máme první sníh. Tedy, ne všude drží, ale hlavní je, že sněží, ne?? Zároveň je ale i hrozná zima. . . Škoda že nemůže sněžit a zároveň být teplo, že??

Zítra konečně zase jedu domů. Docela se těším. Aspoň se vyspím, najím. . . A v neděli zase do školy. Chtělo by to nějaké volno.
A také bych chtěla navštívit svou alergoložku, což mi ale kvůli laborkám nebude jen tak v blízké budoucnosti povoleno.

První laborky jsme měli dneska. Celkem nic zajímavého ani nebezpečného. Zjistila jsem, že přežít v laboratoři a neudusit se tam bude opravdu těžké, ale že se to snad nějak dá.
Ještě ale neděláme nic zajímavého. Naneštěstí. K nebezpečným látkám nás zatím nechtějí pustit.
Dnes jsme určovali koeficient jódu. Celkem nudné, trvá to dlouho a není na tom nic zajímavého. Jediná zajímavější látka požívaná zde je kyselina chlorovodíková, kterou jsem samozřejmě nandávala já ^ ^ Byla ale koncentrovaná, takže nic nebezpečného. Můžu potrvrdit, několikrát jsem se s ní polila.
Někoho tak šikovného jako jsem já by ani neměli do laboratoře. Už když si vzpomenu na gympl. . . jop, to byly časy. . .

Asi už budu končit. Další ukázka, kterou jsem sem přidala je opět od Sei Šónagon a z jejího díla Makora no sóši, je to úplný úvod. Tímto vlastně celý její deník začíná.
Zjistila jsem totiž, že skoro nic v compu nemám naklikané, takže si to tam budu muset doma napsat. . .

No, mějte se /vás pár co to ještě čtete/,

Sal


Makura no sóši

15. října 2009 v 18:12 | Sal |  ukázky
Jaro - svítání. Když se pomalu bělá kolem obrysů hor, hory se trochu rozjasní a nad nimi se táhnou štíhlé pruhy oblak zalité purpurem.
Léto - noc. Zvlášť za svitu měsíce, ale i když je temná a plná poletujících světlušek. Také je pěkné, když jen jedna nebo dvě zasvítí v letu. A také když třeba prší.
Podzim - soumrak. Když zapadající slunce je docela nízko nad horami, jsou dojemné i vrány, jak po třech a po čtyřech nebo po dvou a po třech honem ulétají do svých hnízd. Ještě hezčí je, když třeba divoké husy letí v řadě a vypadají docela maličké. Nemluvě už vůbec o šumění větru a bzukotu cvrčků po západu slunce.
Zima - šírání. Samozřejmě když napadne sníh. Ale i když leží bělostné jíní nebo také když je jen hodně zima a honem se zatopí a roznáší uhlí, je to pěkné. Jak se přes den otepluje, uhlíky v ohřívadle se pokrývají bílým popelem a už to není to pravé.


Zápisky z dlouhé chvíle. Praha: Odeon, 1984/ str. 12

Zase Praha. . .

11. října 2009 v 19:32 | Sal |  Sal
Tak všechny opět zdravím.

Nejprve k tomu, co jsem to sem zase dala.

Makura no sóši. . . v originále není tento článek pojmenovaný. Vybrala jsem si, protože se mi líbí, jak tam Sei Šónagon popisuje svátky slavené v době Heian. Docela zajímavé.

Další článek je od Hoši Šin'ičiho. Tato jeho povídka Bokko-čan je asi nejvíce zmiňovaná a je nejznámější, proto jsem ji sem vybrala. Já osobně mám od něj radši nějaké jiné, ale ty možná až časem.
Mě osobně se tento autor hodně líbí. Píše povídky kratší než krátké - jap. šóto šóto, angl. short-short, cz. ultrakratké či tak nějak. . . Prostě velmi krátké ^ ^ A ani mi nevadí, že většina z toho je sci-fi, přestože sci-fi normálně nečtu ^ ^

Tak, a teď se dostáváme k jádru toho, proč vlastně píšu. . . Vypadá to, že literatura nemá takový úspěch, jak jsem myslela. Chtěla jsem se tedy zeptat, co byste tu chtěli. Jakékoliv změny, nápady, návrhy. . . a pokud budou jen trochu proveditelné, pokusím se o jejich realizaci.
Tak dejte do komentů vědět, předem děkuji.

Mějte se,
Sal


Bokko-čan

10. října 2009 v 16:17 | Sal |  ukázky
Bokko-čan

Ten robot se podařil. Vlastně robotka. Byla dílem lidských rukou, a tak z ní udělali opravdovou krasavici. Vložili do ní rysy těch nejkrásnějších žen, a proto se podařilo dosáhnout skutečně dokonalé krásy. Vypadala možná poněkud odměřeně, ale i to je jeden ze znaků ženské krásy.
Sestrojit takovou robotku dosud nikoho jiného nenapadlo. A proč také vytvářet robota, který jen zastane stejnou práci jako člověk? Náklady na jeho sestavení lze využít účelněji a lidí, kteří se nechají najmout na práci, je přece spousta.
Tahle robotka ale byla vytvořena pro potěšení a sestrojil ji majitel jednoho baru. Takový majitel baru nemá po návratu z práce vůbec chuť si nalít. Alkohol je pro něho předmětem obchodu, ale sám na jeho pití ani nepomyslí. Opilci mu dávají vydělat peníze, času má také dostatek, a tak si sestrojil robotku. Jen tak.
A protože to udělal pro potěšení, podařilo se mu vytvořil krasavici bez jediné chybičky. Její pokožka byla na dotek jako živá, od skutečné k nerozeznání. Napohled ta robotka vypadala opravdověji než originál.
V hlavě však neměla skoro nic. To už bylo zkrátka nad jeho síly. Zvládla prosté odpovědi a pár jednoduchých pohybů, například pití alkoholu.
Když robotku dokončil, vzal ji do baru. Byla tam i místa k sezení, ale posadil ji doprostřed k barovému pultu. Bál se, aby nevyšlo najevo, že je umělá.
Hosté si všimli, že se u baru objevila nová dívka, a jeden za druhým se s ní snažili navázat rozhovor. Když se jí ptali jen na jméno na věk, bylo všechno v pořádku, ale jakmile došlo na složitější otázky, nastaly problémy. Přesto nikdo nepoznal, že jde o robotku.
"Jak se jmenuješ?"
"Bokko."
"Kolik ti je let?"
" Jsem ještě mladá."
"Kolik přesně?"
"Jsem ještě mladá."
"No tak, kolik…?"
"Jsem ještě mladá."
Hosté v tom baru měli většinou dobré vychování, a tak se na věk nikdo dál nevyptával.
"Máš hezké šaty."
"Hezké šaty, že?"
"Co piješ ráda?"
"Co piji ráda?"
"Třeba džin fiz?"
"Ano, třeba džin fiz."
Alkoholu vypila neomezené množství. A navíc se nikdy neopila.
Bokko-čan byla hezká, mladá, odměřená a odpovídala stručně. Brzy se to rozkřiklo a hosté se do baru jen hrnuli. Povídali si s ní, popíjeli a hostili ji.
"Kohopak z hostů máš nejraději?"
"Kohopak z hostů mám nejraději?"
"Máš mě ráda?"
"Vás mám ráda."
"Půjdeme tedy spolu do kina?"
"Půjdeme tedy spolu do kina."
"A kdy?"
Když nedokázala odpovědět, dala znamení majiteli a ten jí přispěchal na pomoc.
"Pane, nesmíte ji tak škádlit!"
Obvykle to docela sedělo, takže host se hořce usmál a rozhovor ukončil.
Občas se majitel sklonil k její noze, z plastové trubičky odčerpal alkohol a ten znovu naléval zákazníkům.
Hosté si ničeho nevšimli, protože Bokko-čan byla ještě mladá, rozhodná, neobtěžovala lichotkami a když pila, dokázala se ovládat. Časem si získala velkou popularitu a do baru přicházelo stále víc a víc lidí.
Jedním z nich byl mladík, který se do Bokko-čan zamiloval. Začal do baru docházet pravidelně a jeho city k ní s každou návštěvou rostly. Také částky na jeho účtech začaly růst, takže se dostal do problémů s placením. Když se pokusil peníze vzít doma, otec ho přistihl a velice se rozzlobil.
"Už tam nikdy nepůjdeš! Tady máš peníze, abys splatil dluh. Ale tím končíš!"
Když mladík přišel do baru zaplatit, myslel si, že je to naposledy, a tak hodně pil a štědře hostil i Bokko-čan.
"Už nikdy nepřijdu."
"Už nikdy nepřijdeš."
"Je ti to líto?"
"Je mi to líto."
"Ale nemyslíš to doopravdy, že ne?"
"Nemyslím to doopravdy."
"Nikdo není tak bezcitný jako ty!"
"Nikdo není tak bezcitný jako já."
"Mám tě zabít?"
"Zabij mě."
Mladík vytáhl z kapsy sáček s jedem, vysypal jej do sklenice a tu postrčil před Bokko-čan.
"Vypiješ to?"
"Vypiji to."
Před jeho očima vypila obsah sklenice.
"Tak si umři, když chceš!" řekl mladík, dal majiteli peníze a spěchal pryč. Než vyběhl do temné noci, ještě za zády zaslechl: "Tak umřu, když chci."
Po jeho odchodu majitel zavolal ke zbývajícím hostům: "Pijte, co hrdlo ráčí! Teď platím já!"
Oznámil sice, že všechny hostí, ale chtěl tak jen zužitkovat alkohol, který odčerpal z plastové trubičky.
"No ne! To je báječné, to je skvělé!"
Hosté si připíjeli navzájem s číšnicemi. Také majitel za barovým pultem pozvedl sklenici a napil se s ostatními.

Té noci se v baru dlouho svítilo. Z rádia se linula hudba. Ale i když nikdo neodcházel, lidské hlasy umlkly. Nakonec se i z rádia ozvalo "Dobrou noc!" a hudba ztichla. Bokko-čan zamumlala "Dobrou noc!" a s odměřeným výrazem čekala, kdo další se s ní pustí do hovoru.


Hoši, Š. : Očekávání. Praha: Mladá fronta, 2007/ str. 29-34