Listopad 2009

Zápisky o zjeveních 2/2

5. listopadu 2009 v 8:20 | Sal |  ukázky
Zápisky o zjeveních 2/2

Manžel Osaku zemřel v době, kdy porodila jejich dcerku, a tak s ní teď žila v domě sama. Vychovávala ji s vzpomínkou na svého muže a z malé dcerušky vyrostla dívka na vdávání. Byla velice krásná a hoši z vesnice po ní pokukovali.
Stalo se to za jednoho podzimního soumraku. Do vsi přijel samuraj oblečený do parádního loveckého šatu a s ním družina osmasedmdesáti mužů. Všichni měli v rukou luky a pušky.
"Jsme sice z jiných vrstev, ale jistě znáte našeho pána. Chtěli bychom u vás přenocovat," řekl jeden ze sluhů a díval se přitom oběma ženám do tváře. Pán stál vedle něho - byl to asi čtyřicetiletý muž s hladce oholenou tváří.
Ženy jaktěživy nehostily tak vzácné pány, byly proto celé zmatené a nezmohly se hned na odpověď. Pánové se však nerozpakovali a vešli do domu. Sluhové vzápětí vytáhli krabici s vybranými pokrmy a karafu a začali připravovat rýžové víno.
"Jestlipak by obsloužila pána?" zeptal se sluha Osaku a kývl na dceru.
Ta pak před pána bázlivě přistoupila, aby mu nalila rýžového vína.
"Nalij i všem ostatním!"
Samuraj vytáhl kalíšky, které si všichni členové jeho družiny rozdali. Dívka každému z nich nalila.
Muži se vínem opili. Jejich pán cenil bělostné zuby a každou chvíli se rozesmál. Osaku přistoupila k dceři a nabádala ji, aby se k pánům snad nezachovala nezdvořile.
"Povídá se, že vám potulný mnich vyháněl z domu zlé duchy. Prý vám tehdy dal dřevěnou destičku!" řekl jeden ze sluhů.
"Je to tak, vzácný pane," odpověděla Osaku.
"Nuže, ukaž nám ji!"
Osaku měla na ukazování připravenou napodobeninu. Vstala, z rohu skříně vylovila falešnou destičku a podala ji sluhovi.
Ten ji vzal do rukou a utrousil:
"Tak to je ona?" a hned ji podal svému pánovi.
"Toto je prý ta destička, velectěný pane!"
"Opravdu? Tahle? To budu spasen, vezmu-li si ji."
Samuraj opět vycenil bílé zuby, zasmál se a vsunul si destičku za kimono. Osaku zneklidněla.
"Velectěný pán se nyní odebere na lože a bude odpočívat. Ať s ním jde tvá dcera," řekl sluha a pohlédl na Osaku.
Ta upadla do rozpaků.
"Co říkáš, nebude ti vadit, když bude tvá dcera s naším pánem?"
"Ale on…"
Osaku chtěla říci, že se jí samuraj protiví, ale strachem jí zdřevěněl jazyk.
"Jsi snad proti!?"
"Vždyť má dcera je ještě dítě, prosím…"
"To vůbec nevadí!"
Dívka chtěla utéct, ale sluha ji pevně uchopil za ruku. Osaku se celá chvěla. V mysli ji znovu vyvstalo pánovo podivné chování, když si předtím bral dřevěnou destičku.
"Kdyby se ti za osmnáct let přihodilo něco podivného…" - Ano! Když byla tato slova vyřčena, byly její dceři dva roky - a teď jí je dvacet! Osaku napadlo, že oním zlým duchem je třeba sám samuraj.
Dívka, kterou teď drželi samurajové, křičela. Osaku náhle vstala a přistoupila k ohništi. Snažila se ze záňadří vylovit pravou destičku, kterou měla schovanou ve váčku na amulet. Ruce se jí však třásly a ona ne a ne destičku ze sáčku vylovit. Nakonec utrhla tkanici, kterou byl sáček převázán, a spolu s destičkou jej vhodila do ohně.
Vtom se v místnosti ozvala strašlivá rána. Do samuraje i jeho sluhů jako by uhodil hrom - všichni se zvrátili dozadu.
Osaku s dcerou si pomyslely, že snad přišlo zemětřesení. Když se konečně vzpamatovaly, v místě, kde předtím seděl samuraj se svou družinou, leželo deset mrtvým opic. Ta na samurajově místě vypadala jako vůdce tlupy. Byla stará a šedivá.

Tanaka, K. : Krabí zjevení. Praha: Vyšehrad, 1999/137-140

Zápisky o zjeveních 1/2

2. listopadu 2009 v 13:15 | Sal |  ukázky
Zápisky o zjeveních 1/2
V domě, kde bydlela Osaku, se děly podivné věci. Jednou se zdálo, jako by tu někdo v šílenství tančil, podruhé zas přemisťoval předměty seřazené podle určitého pořádku, jindy se tu jen tak potloukal a vyhazoval různé harampádí. Rušil Osaku při práci, obtěžoval ji a popichoval. Když mluvila, zdálo se jí, že poblíž kdosi nastražil uši a poslouchá. Osaku byla vyděšená a strach jí nedal klidně spát, přitom ale nevěděla, co si má počít.
Jednou v noci ji probudil hlasitý pláč malé dcerky - křičela jako by ji někdo štípl do tváře nebo ji zatahal za uši. Osaku otevřela oči a uviděla malého chlapce. Vypadal jako obláček cigaretového kouře a pomalu se vznášel vzhůru, až se úplně rozplynul. Osaku si v tu chvíli pomyslela, že je to skutečná podoba ďáblova, s rozedněním však nabyla přesvědčení, že to byl pouhý sen.
Té noci se tiše snášel déšť. Osaku byla zrovna na záchodě, když tu pocítila, že jí zpod střechy na záda skočila nějaká obluda. Tělo jí podivně ztěžklo a Osaku zavrávorala. V témže okamžiku zátěž zmizela a jí se rázem ulevilo. Zároveň se jí však zazdálo, jako by jí na šíji sáhla chlupatá psí pracka.
Jednou večer chtěla Osaku přemístit uvařené lilky z hrnce do misky, když vtom se poklice sama od sebe odklopila, lilky se vznesly do vzduchu a hbitě přistály v misce. Osaku až stoupla krev do hlavy, jak ji to vyděsilo. Když se pak opatrně podívala do misky, byla prázdná - a poklice ležela opět na svém místě, na hrnci.
Potom Osaku odešla na pole na opačné straně údolí a vrátila se až se setměním. Vešla do kuchyně a na hliněné podlaze uviděla stát malého průsvitného chlapce. V ruce držel hořící ratolest. Osaku se polekala, a jak jen to dovolovala dcerka, kterou měla přivázanou na zádech, se přikrčila a vyběhla ven. Když se pak opět narovnala a otočila, nebylo po chlapci ani památky. Jen z ohniště zapuštěného v podlaze slabě probleskoval zažehnutý oheň.
Dům Osaku byl tedy přece jen napaden zlými duchy. Osaku se proto rozhodla, že druhý den promluví se starým strýcem a požádá jej o amulet a zaříkadlo na zahánění zlých sil. Té noci mnoho nespala a přemýšlela, že ráno ani nepůjde pracovat na pole, a místo toho hned po snídani navštíví stavení příbuzných.
Právě když snídala, dolehl k ní od domovní branky zvuk rolniček, jaké mívají připevněny na holi potulní mniši. Jakmile Osaku cinkání uslyšela, jako by se jí ulevilo. Z bambusové ošatky vzala dva prosné knedlíčky a vyšla z domu. U branky stál hubený mnich se stříbrnými vousy. Měl na sobě vetché roucho a modlil se k Buddhovi.
"Vážený pane, kdybyste chtěl také trochu čaje, je právě připravený," řekla Osaku, když mu podávala prosné knedlíčky.
Mnich knedlíčky přijal a vložil je do konopné mošny, kterou měl zavěšenou na krku. Potom odtud vytáhl šálek.
"Mohl bych tedy, prosím, dostat čaj?"
"Ale s radostí!"
Mnich poděkoval za čaj a s chutí upíjel. Jak pil, pozorně sledoval Opačinu tvář. Řekl jí:
"Vypadáš, jako by tě trápili zlí duchové."
Osaku byla překvapena. "Ano, přihodily se mi podivné věci a já z nich už mám takový strach, že jsem se rozhodla jít ke svým příbuzným a požádat je o amulet."
"Tak přece tě postihl zlý duch. Ale nemusíš se bát, pomodlím se za tebe a vyženu jej."
"Mnohokrát vám děkuji."
"Doveď mne tedy k ohništi, abych se pomodlil."
Osaku doprovodila mnicha do kuchyně. Ten pak ze své mošny vytáhl několik kousíčků červeného papíru a při modlitbě je vhodil do ohně. Vzduch v místnosti najednou strnul, jako by v něm napjali stříbrná vlákna, a hned nato se ozval závan větru. Zároveň s tím se červený papír vzňal.
"Tak. Jednomu duchovi je tímto konec, ale ten druhý mi unikl. Možná ti bude za osmnáct let zase škodit, a tak ti dám na obranu tohle."
Po těch slovech vytáhl mnich ze záňadří malou dřevěnou destičku a vložil ji Osaku do ruky. Bylo na ní vyryto několik zvláštních znaků.
"Nesmíš ji nikomu dát, a kdyby po tobě snad někdo chtěl, abys mu ji ukázala, ukaž mu jen napodobeninu."
"Opravdu vám moc děkuji."
"Kdyby se ti za osmnáct let přihodilo něco podivného, vhoď ji do ohně," řekl ještě mnich, a aniž čekal na odpověď, znenadání odešel.

Tanaka, K. : Krabí zjevení. Praha: Vyšehrad, 1999/str.134-137

Tak zas jednou. . .

2. listopadu 2009 v 13:13 | Sal |  Sal
Tak Vás zase jednou zdravím.

Jistě jste si všimli, že se sem na blog už moc nepřidává. . . Aly pro Vás bude mít zprávu, ale na to si počkejte až jí někdy napíše.
Nicméně já ještě občas něco přidávám, a jelikož jsem si všimla, že sem pořád ještě někdo chodí, nějaké články Vám sem ještě dám.

Myslím, že jsem původně chtěla napsat ještě něco, ale. . . nemůžu si vzpomenout. Když tak tak to písnu do komentů.

Zpasko,

Sal