Srpen 2010

Makura no sóši

10. srpna 2010 v 20:29 | Sal |  ukázky
Dům obklopený vysokými borovicemi měl na východní a jižní straně otevřeny všechny okenice a průhled do hlavní místnosti působil chladivě. Byla tam postavena čtyři stopy vysoká zástěna a před ní byl položen kulatý polštář na sezení. Na něm asi čtyřicetiletý mnich, oblečený v krásném černém rouchu s přehozenou zářivou štólou z tenkého hedvábí, ovívaje se vějířem hřebíčkové barvy přednášel silným vysokým hlasem formule dharaní.
Protože nemocný velmi trpěl posedlostí, přišla silná mladá dívka, aby se na ni jako na prostředníka zlá moc přenesla. Měla oděv z jednoduchého hedvábí a dlouhou suknici, usadila se za nižší zástěnou postavenou napříč. Mnich se k dívce vyklonil zpoza své zástěny, podal jí velmi lesklé, na obou koncích zašpičatělé žezlo a se sepjatýma rukama dále velebně přednášel formule.
Shromáždilo se tam také mnoho dam, které s napětím přihlížely. Ani to netrvalo dlouho a dívka se roztřásla, pak byla jakoby bez sebe, ale podřizovala se pokynům mnichovým. Bylo vidět, že vznešená síla Buddhova je přemocná.
Byli tam také všichni mladší mužové z rodiny. Shromáždili se sice v tiché úctě, ale kdyby ta dívka byla při smyslech, jistě by se nesmírně styděla. I když všichni věděli, že dívka sama netrpí, když se v ní trápí, naříká a bolestně zmítá zlá moc, bylo jim jí líto a ti, kdo jí byli blízcí, zůstávali blízko ní a upravovali jí rozházený oděv.
Mezitím se nemocnému ulevilo a požádal o horkou vodu. Na zavolání přinesly mladé služebné chvatně z kuchyně, co bylo třeba, ale i v tom spěchu stačily nakouknout dovnitř. Měly krásné nepodšité šaty a světlefialové vlečky bez jediného záhybu a vypadaly roztomile.
Nakonec byl zlý duch přinucen se kát a odstoupit. Dívka řekla rozpačitě: "Mylela jsem, že jsem za zástěnou, a teď je na mne tak hrozně vidět! Co se to se mnou dělo?" Setřásla si vlasy přes obličej a chtěla odejít. Mnich ji však zadržel, udělal nad ní postvátná znamení a pak řekl s úsměvem: "Jak se cítíte? Jistě je vám dobře." To ji uvedlo ještě víc do rozpaků.
Pak se mnich chystal k odchodu: "Měl bych snad ještě chvíli zůstat, ale už se blíží čas modliteb." Všichni ho zdržovali, když však přesto ve velkém spěchu odcházel, poklekla až u závěsu vznešená dáma a řekla: "Je pro nás velkým štěstím, že jste přišel. Neduh, který jsme už považovali za nezhojitelný, vaší zásluou nesmírně polevil. Způsobil jste nám nevýslovnou radost. Račte nás i zítra poctít svou návštěvou, budete-li mít volnou chvíli." Mnich odpověděl: "Zdá se, že je to velmi tvrdošíjný duch. Bude lépe, když ani nadále nepolevíte v obezřetnosti. Jsem rád, že se mi podařilo zasáhnout." Pak už neztrácel slov, a když odcházel, vypadal velice důstojně, jako by se zjevil sám Buddha.
Zápisky z dlouhé chvíle. Praha: Odeon, 1984/ str. 117-118

HOŠI Šin´iči

3. srpna 2010 v 11:52 | Sal |  autoři
Winkelhőferová, V. : Slovník japonské literatury. Praha: LIBRI, 2008 (str.103-104)


HOŠI Šin´iči
6.9.1926 Tokio - 30.12.1997 Tokio, prozaik, autor žánru vědecko-fantastické literatury a mystery.
Po vystudování oboru zemedělství na Tokijské univerzitě se v postgraduálním studiu věnoval bakteriologii, po smrti otce převzal rodinnou farmaceutickou firmu, ale ta zbankrotovala.
Začal se věnovat literatuře, v roce 1957 stál u založení skupinového časopisu Učúdžin (Vesmírný prach), téhož roku byla jeho povídka Sekisutora (Sextra) uveřejněna v časopise pro žánr mystery Hóseki (Drahokam), od té doby se věnoval psaní soustavně, zejména se zaměřil na ultrakrátké povídky ve formě zvané šóto-šóto.
Prózy, kterých H. napsal přes 1 000, se pohybovaly na pomezí sci-fi a mystery, obsahovaly prvky sociální kritiky a vyznačovaly se hloubkou vcítění do lidské psychiky, adekvátní mírou sarkasmu a humoru, neotřelostí témat i originálními pointami. Svým charakterem připomínaly moderní bajky, mnohé vyzněly jako tragikomedie z lidského života, jiné se dívaly do budoucnosti.
Povídky dosáhly širokého čtenářského ohlasu nejen v Japonsku, ale i v zahraničí. Vyšly v mnoha sbírkách, z nichž první byla Džinzó bidžin (1961, Umělá krasavice), která obsahovala mistrovskou povídku Bokkočan (1958, B.; jm.robotky). Román Mósó ginkó (1967, Iluzorní banka) obdržel Cenu Společnosti autorů mystery románů.
Vedle krátkých povídek psal také romány, jako je čistě vědecká fantazie Koe no netto (1970, Síť hlasů) o společnosti zahlcené informacemi, anebo Kimagure šisú (1963, Nespolehlivý index).
Věnoval se rovněž problematice kreslených filmů, o nichž napsal sbírku esejů Šinkašita sarutači (1968, Pokročilé opice).
Životopis svého otce nazval Džimmin wa jowaši, kanri wa cujoši (1967, Lid je slabý, úřady silné), postavu dědečka, přírodovědce a antropologa i jeho dobu vylíčil v knize Sofu: Koganei Jošikijo no ki (1974, Dědeček: Vzpomínky na Koganeie Jošikijo).
Další díla:
Sbírky povídek Akuma no iru tengoku (1975, Nebesa, kde je ďábel), Jósei haikjú kaiša (1976, Firma dodávající přízraky), Široi fuku no otoko (1977, Muž v bílém obleku), Gogo no kjórjú (1977, Odpolední dinosaur), Darekasan no akumu (1981, Noční můra pana někoho).

Zármutek

2. srpna 2010 v 16:26 | Sal |  ukázky
Byl to opravdu nádherný dům. V rozlehlé zahradě rostly vysoké stromy s voňavými květy i květiny nejrůznějších barev. Tiché místo prozářené sluncem. Ten dům se tam hodil. Byl velký, v osobitém stylu, prostě překrásný. A nábytek uvnitř - samé přepychové kousky. Počínaje obrazy na stěnách, všechno spolu ladilo.
V tom domě bydlela krásná žena. Bylo jí třicet let, ale vypadala tak mladě, že ani dvacet by neznělo podivně. Roky a měsíce plynuly, jen ona jim unikala. Těšila se pevnému zdraví. Měla nejrůznější sportovní náčiní a za hezkého počasí s ním cvičila na zahradě. Nemoci se jí vyhýbaly. Věnovala se ušlechtilé zábavě. Když venku padal déšť nebo sníh, hrávala na harfu a domem zněla jemná melodie.
Ta žena měla manžela. Byl hodný, čestný a ani postavu neměl špatnou. Jiných žen si vůbec nevšímal, vždy upřímně miloval jen svoji manželku.
Zkrátka ta žena měla téměř všechno.
Nyní se však již nějakou dobu nevěnuje ani sportu, ani hudbě. To proto, že je v jiném stavu.
Zanedlouho nastal den porodu. Přišel doktor, vykonal svoji práci a zase odešel. Avšak pláč novorozeněte se neozval.
"Tak co...?" zeptala se žena manžela.
Ten mlčky zavrtěl hlavou. Žena porodila, ale lidské novorozeně to nebylo. Nebyla to dokonce ani žádná živá bytost. Byla to hrouda ryzího zlata. Oslnivě zářila.
"Ach, zase..."
Hlas se jí zadrhl. Takhle to dopadlo zatím vždycky. Z očí jí vytryskly slzy, velké jako hrách. Zkrápěly její šaty, padaly na podlahu, stékaly do jejích dlaní. A každá z nich se v tu chvíli proměnila v diamant.

Hoši, Š. : Očekávání. Praha: Mladá fronta, 2007 (str. 57-58)