Makura no sóši

10. srpna 2010 v 20:29 | Sal |  ukázky
Dům obklopený vysokými borovicemi měl na východní a jižní straně otevřeny všechny okenice a průhled do hlavní místnosti působil chladivě. Byla tam postavena čtyři stopy vysoká zástěna a před ní byl položen kulatý polštář na sezení. Na něm asi čtyřicetiletý mnich, oblečený v krásném černém rouchu s přehozenou zářivou štólou z tenkého hedvábí, ovívaje se vějířem hřebíčkové barvy přednášel silným vysokým hlasem formule dharaní.
Protože nemocný velmi trpěl posedlostí, přišla silná mladá dívka, aby se na ni jako na prostředníka zlá moc přenesla. Měla oděv z jednoduchého hedvábí a dlouhou suknici, usadila se za nižší zástěnou postavenou napříč. Mnich se k dívce vyklonil zpoza své zástěny, podal jí velmi lesklé, na obou koncích zašpičatělé žezlo a se sepjatýma rukama dále velebně přednášel formule.
Shromáždilo se tam také mnoho dam, které s napětím přihlížely. Ani to netrvalo dlouho a dívka se roztřásla, pak byla jakoby bez sebe, ale podřizovala se pokynům mnichovým. Bylo vidět, že vznešená síla Buddhova je přemocná.
Byli tam také všichni mladší mužové z rodiny. Shromáždili se sice v tiché úctě, ale kdyby ta dívka byla při smyslech, jistě by se nesmírně styděla. I když všichni věděli, že dívka sama netrpí, když se v ní trápí, naříká a bolestně zmítá zlá moc, bylo jim jí líto a ti, kdo jí byli blízcí, zůstávali blízko ní a upravovali jí rozházený oděv.
Mezitím se nemocnému ulevilo a požádal o horkou vodu. Na zavolání přinesly mladé služebné chvatně z kuchyně, co bylo třeba, ale i v tom spěchu stačily nakouknout dovnitř. Měly krásné nepodšité šaty a světlefialové vlečky bez jediného záhybu a vypadaly roztomile.
Nakonec byl zlý duch přinucen se kát a odstoupit. Dívka řekla rozpačitě: "Mylela jsem, že jsem za zástěnou, a teď je na mne tak hrozně vidět! Co se to se mnou dělo?" Setřásla si vlasy přes obličej a chtěla odejít. Mnich ji však zadržel, udělal nad ní postvátná znamení a pak řekl s úsměvem: "Jak se cítíte? Jistě je vám dobře." To ji uvedlo ještě víc do rozpaků.
Pak se mnich chystal k odchodu: "Měl bych snad ještě chvíli zůstat, ale už se blíží čas modliteb." Všichni ho zdržovali, když však přesto ve velkém spěchu odcházel, poklekla až u závěsu vznešená dáma a řekla: "Je pro nás velkým štěstím, že jste přišel. Neduh, který jsme už považovali za nezhojitelný, vaší zásluou nesmírně polevil. Způsobil jste nám nevýslovnou radost. Račte nás i zítra poctít svou návštěvou, budete-li mít volnou chvíli." Mnich odpověděl: "Zdá se, že je to velmi tvrdošíjný duch. Bude lépe, když ani nadále nepolevíte v obezřetnosti. Jsem rád, že se mi podařilo zasáhnout." Pak už neztrácel slov, a když odcházel, vypadal velice důstojně, jako by se zjevil sám Buddha.
Zápisky z dlouhé chvíle. Praha: Odeon, 1984/ str. 117-118
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 <Smiley> <Smiley> | Web | 10. srpna 2010 v 20:38 | Reagovat

zajímavéé .))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama