Září 2010

Klíče lásky (část 2.)

15. září 2010 v 12:08 | Sal |  ukázky
Ta žena také bydlela v bytě s takovým zámkem. Byla mladá a krásná. A možná proto, že někoho milovala, se zdála čím dál krásnější.
Její milostný vztah se úspěšně rozvíjel. S mužem, který byl o něco starší než ona, se vídala několik večerů v týdnu - společně chodili do restaurací nebo tancovat, v létě strávili večery na lodičce; prostě si užívali mládí.
Toho večera však byla nešťastná. Pohádala se s přítelem. Kvůli maličkosti. Jen proto, že se zpozdila na schůzku v kavárně.
"Nechala jsi mě tak dlouho čekat!"
"Promiń, nemusíš se hned rozčilovat."
"Zbytečně jsem v práci skončil dřív, jen abych tady byl včas."
"A já se zpozdila, protože jsem se chtěla na schůzku s teou trochu nalíčit."
"Jako bys to nevěděla dopředu!"
Vždycky, když měl jeden z nich špatnou náladu, ten druhý ho uklidnil, ale tentokrát z toho bůhvíproč vznikla hádka.
"Jdu domů!" řekla žena a začala se zvedat. Muž se ji pokusil chytit za rameno, ale nepodařilo se mu to. Zavadil o její náušnici a ta spadla na podlahu.
"Dobrá, tak si jdi!"
Všechno to byla souhra okolností.
Cestou domů žena začala litovat toho, co se stalo. Už se s ním neuvidím! Měla jsem se mu hned omluvit! Ale omlouvat se, to já prostě neumím. Že bych byla sobecká? Já vím, aspoň teď bych se měla vrátit a omluvit se, ale to já nedokážu. A teď se ukoušu nudou! Inu, není nic pro mladého člověka těžší, než když se má omluvit.
Šla pomalu, sotva noha nohu mine, až konečně stála přede dveřmi svého bytu. Aby otevřela, musela se sklonit k uchu na dveřích a zašeptat Dneska byl opravdu nádherný den! Těžko se jí teď ale něco takového říkalo. Když to však nevysloví, nedostane se donitř. Chvilku váhala, ale nakonec ze sebe ta slova vymáčkla, i když to znělo, jako by je četla z kusu papíru.
Dveře se pomalu otevřely. Když je zevnitř zavřela, pomyslela si, že by měla heslo změnit. Nic ji však nenapasalo. Změnit ho ale musí!
Jen si tak hrála s písmeny, až se jí seřadila do slov Promiň, byla to moje chyba. Pomyslela si: To jsem ale měla říct předtím, a ne teď. Jsem já ale hloupá! Tak od teď to tedy budu říkat pořád dokola!
Druhý den ráno muž stál před jejím bytem. Ani on se neuměl omlouvat. Ale chtěl se s ní za každou cenu zase vidět. Doma neměl stání. V duchu se přesvědčoval, že přišel jen proto, aby jí vrátil tu náušnici.
Už se chystal zazvonit, ale ruku nechal zase klesnout. Nechtěl, aby si pomyslela, že se přišel omluvit jako první. To prostě nedokáže. Nakonec se rozhodl upevnit náušnici k uchu na dveřích a odejít pryč. Vytáhl ji z kapsy a začal ji připínat.
Vzpomněl si přitom na všechny ty hezké dny. Vybavil si její ucho, do kterého šeptal, že jí miluje, když spolu seděli na lavičce v zoologické zahradě. Ne, teď je po všem! Zalitoval, že byl tak malicherný, že jí předchozího večera nedokázal rovnou odpustit. Proč jí to jen neřekl?!
Když náušnici konečně připnul, bezděčně se ústy přiblížil k zámku...
Dveře se pomalu otevřely. Žena seděla zamyšleně uprostřed pokoje. Když ho uviděla, vrhla se mu s pláčem do náruče. Nedokázala ze sebe vypravit ani slovo, ale v duchu křičela ta tajná slova ke svému zámku.
Dveře už byly dokořán a na zámku ve tvaru ucha se zlehounka pohupovala náušnice.

Hoši, Š. : Očekávání. Praha: Mladá fronta, 2007 (str.102-105)

Klíče lásky (část 1.)

13. září 2010 v 11:50 | Sal |  ukázky
Každý měl své tajné slovo. Bylo to slovo, které nesměl za žádnou cenu zapomenout ani nikomu říct. Nemuselo být zvlášť smyslupné. A přesto bylo důležité.
Byl to klíč. Moderní klíč. Aktovky, automobily ani dveře pokojů už neměly klíčové dírky jako kdysi, ale malou věcičku, která měla tvar ucha. Když člověk do toho ucha zašeptal své tajné slovo nebo větu, zámek se otevřel.
Stačilo, aby jeden pronesl Tulipán rozkvetl, druhý řekl Vstávej! a řetí požádal třeba slovy Král má oslí uši!, a zámek se otevřel.
Skončily problémy se ztrácením klíčů, zlodějíčci ani mistři kasaři neměli do čeho píchnout. I kdyby náhodou bez přemýšlení jen tak drmolili, co jim slina na jazyk přinesla, pravděpodobnost, že se náhodou trefí, byla prakticky nulová. Nové klíče tak byly v porovnání s těmi dřívějšími mnohem bezpečnější. pokud ovšem majitel své tajné heslo sám neprozradil.
Čas od času někdo v důsledku náhlé ztráty paměti nemohl zámek otevřít, takže své vlastní dveře musel vyrazit za přítomnosti policisty, ale to se stávalo jen zřídka. Mnohem častěji se přihodilo, že se někdo tak opil, že to své heslo vůbec nedokázal vyslovit.
Ani pak však nebylo nutné pociťovat lítost nebo ztrácet hlavu. Po vystřízlivění stačilo uvnitř té věcičky změnit písmena na jiné slovo nebo větu. A lidé, kteří se obávali, že by jim jejich heslo mohlo nechtěně vyklouznout z úst, mohli zvolit taková slova, která neměla vůbec žádný smysl - jako když zavřete oči a jen tak ťukáte na psacím stroji. Pak stačilo, aby si takové heslo poznamenali třeba zezadu na hodinky, a meli klid.
Takže už nikdo se nepokoušel odemykat dveře cizích bytů.

Hoši, Š. : Očekávání. Praha: Mladá fronta, 2007 (str.101-102)

Makura no sóši

3. září 2010 v 12:37 | Sal |  ukázky
Když se někde ve městě sejdou dvorní dámy, které právě nejsou ve službě, a každá chválí svou paní a vyprávějí si o paláci a o dvořanech, je to pro pána toho domu jistě velmi zajímavé.
Přála bych si mít velmi pěkný velký dům. Žila by tam ovšem i má rodina, ale v různých místnostech bych nechala bydlet dvorní dámy, s nimiž si dobře rozumím. Ve vhodných chvílích bychom se všechny sešly, vyprávěly si, posuzovaly společně své básně, spolu bychom četly dopisy, které někdo poslal, a psaly na ně odpověď.
Kdyby přišel milý návštěvník, byl by vlídně přijat a také s tím, komu by třeba déšť bránil v odchodu, by se pěkně zacházelo. A kdyby pak dámy odcházely do služby do paláce, pomáhala bych jim v přípravách, aby byly vypraveny, jak si jen mohou přát.
Velice mě láká způsob, jakým žijí vznešení lidé - je na tom pocitu snad něco divného?
Zápisky z dlouhé chvíle. Praha: Odeon, 1984/ str. 192-193