Klíče lásky (část 1.)

13. září 2010 v 11:50 | Sal |  ukázky
Každý měl své tajné slovo. Bylo to slovo, které nesměl za žádnou cenu zapomenout ani nikomu říct. Nemuselo být zvlášť smyslupné. A přesto bylo důležité.
Byl to klíč. Moderní klíč. Aktovky, automobily ani dveře pokojů už neměly klíčové dírky jako kdysi, ale malou věcičku, která měla tvar ucha. Když člověk do toho ucha zašeptal své tajné slovo nebo větu, zámek se otevřel.
Stačilo, aby jeden pronesl Tulipán rozkvetl, druhý řekl Vstávej! a řetí požádal třeba slovy Král má oslí uši!, a zámek se otevřel.
Skončily problémy se ztrácením klíčů, zlodějíčci ani mistři kasaři neměli do čeho píchnout. I kdyby náhodou bez přemýšlení jen tak drmolili, co jim slina na jazyk přinesla, pravděpodobnost, že se náhodou trefí, byla prakticky nulová. Nové klíče tak byly v porovnání s těmi dřívějšími mnohem bezpečnější. pokud ovšem majitel své tajné heslo sám neprozradil.
Čas od času někdo v důsledku náhlé ztráty paměti nemohl zámek otevřít, takže své vlastní dveře musel vyrazit za přítomnosti policisty, ale to se stávalo jen zřídka. Mnohem častěji se přihodilo, že se někdo tak opil, že to své heslo vůbec nedokázal vyslovit.
Ani pak však nebylo nutné pociťovat lítost nebo ztrácet hlavu. Po vystřízlivění stačilo uvnitř té věcičky změnit písmena na jiné slovo nebo větu. A lidé, kteří se obávali, že by jim jejich heslo mohlo nechtěně vyklouznout z úst, mohli zvolit taková slova, která neměla vůbec žádný smysl - jako když zavřete oči a jen tak ťukáte na psacím stroji. Pak stačilo, aby si takové heslo poznamenali třeba zezadu na hodinky, a meli klid.
Takže už nikdo se nepokoušel odemykat dveře cizích bytů.

Hoši, Š. : Očekávání. Praha: Mladá fronta, 2007 (str.101-102)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama