Ta žena také bydlela v bytě s takovým zámkem. Byla mladá a krásná. A možná proto, že někoho milovala, se zdála čím dál krásnější.
Její milostný vztah se úspěšně rozvíjel. S mužem, který byl o něco starší než ona, se vídala několik večerů v týdnu - společně chodili do restaurací nebo tancovat, v létě strávili večery na lodičce; prostě si užívali mládí.
Toho večera však byla nešťastná. Pohádala se s přítelem. Kvůli maličkosti. Jen proto, že se zpozdila na schůzku v kavárně.
"Nechala jsi mě tak dlouho čekat!"
"Promiń, nemusíš se hned rozčilovat."
"Zbytečně jsem v práci skončil dřív, jen abych tady byl včas."
"A já se zpozdila, protože jsem se chtěla na schůzku s teou trochu nalíčit."
"Jako bys to nevěděla dopředu!"
Vždycky, když měl jeden z nich špatnou náladu, ten druhý ho uklidnil, ale tentokrát z toho bůhvíproč vznikla hádka.
"Jdu domů!" řekla žena a začala se zvedat. Muž se ji pokusil chytit za rameno, ale nepodařilo se mu to. Zavadil o její náušnici a ta spadla na podlahu.
"Dobrá, tak si jdi!"
Všechno to byla souhra okolností.
Cestou domů žena začala litovat toho, co se stalo. Už se s ním neuvidím! Měla jsem se mu hned omluvit! Ale omlouvat se, to já prostě neumím. Že bych byla sobecká? Já vím, aspoň teď bych se měla vrátit a omluvit se, ale to já nedokážu. A teď se ukoušu nudou! Inu, není nic pro mladého člověka těžší, než když se má omluvit.
Šla pomalu, sotva noha nohu mine, až konečně stála přede dveřmi svého bytu. Aby otevřela, musela se sklonit k uchu na dveřích a zašeptat Dneska byl opravdu nádherný den! Těžko se jí teď ale něco takového říkalo. Když to však nevysloví, nedostane se donitř. Chvilku váhala, ale nakonec ze sebe ta slova vymáčkla, i když to znělo, jako by je četla z kusu papíru.
Dveře se pomalu otevřely. Když je zevnitř zavřela, pomyslela si, že by měla heslo změnit. Nic ji však nenapasalo. Změnit ho ale musí!
Jen si tak hrála s písmeny, až se jí seřadila do slov Promiň, byla to moje chyba. Pomyslela si: To jsem ale měla říct předtím, a ne teď. Jsem já ale hloupá! Tak od teď to tedy budu říkat pořád dokola!
Druhý den ráno muž stál před jejím bytem. Ani on se neuměl omlouvat. Ale chtěl se s ní za každou cenu zase vidět. Doma neměl stání. V duchu se přesvědčoval, že přišel jen proto, aby jí vrátil tu náušnici.
Už se chystal zazvonit, ale ruku nechal zase klesnout. Nechtěl, aby si pomyslela, že se přišel omluvit jako první. To prostě nedokáže. Nakonec se rozhodl upevnit náušnici k uchu na dveřích a odejít pryč. Vytáhl ji z kapsy a začal ji připínat.
Vzpomněl si přitom na všechny ty hezké dny. Vybavil si její ucho, do kterého šeptal, že jí miluje, když spolu seděli na lavičce v zoologické zahradě. Ne, teď je po všem! Zalitoval, že byl tak malicherný, že jí předchozího večera nedokázal rovnou odpustit. Proč jí to jen neřekl?!
Když náušnici konečně připnul, bezděčně se ústy přiblížil k zámku...
Dveře se pomalu otevřely. Žena seděla zamyšleně uprostřed pokoje. Když ho uviděla, vrhla se mu s pláčem do náruče. Nedokázala ze sebe vypravit ani slovo, ale v duchu křičela ta tajná slova ke svému zámku.
Dveře už byly dokořán a na zámku ve tvaru ucha se zlehounka pohupovala náušnice.
Hoši, Š. : Očekávání. Praha: Mladá fronta, 2007 (str.102-105)
Sal | 30. září 2010 v 19:09 | 
ahooj nevis kde najdu jigoku shoujo online futamori ? nemuzu ho nikde najit :/ moc delujuu za odpoved x))