Aly blog :o) - Články

27. Myší sútra

Sun, 05 Dec 2010 10:51:14 +0100

Byla jedna velmi zbožná stařenka, která se modlila k Buddhovi. Jednou se vydala do chrámu, aby se od kněze naučila nějakou sútru. Kněz se usadil před oltář, že ji naučí něco výjimečného. Zavřel oči a přemýšlel, ale nic ho nenapadalo. Stařenka také seděla zamyšlená se zavřenýma očima. Když kněz oči pootevřel, uviděl myš, která vyběhla odněkud blízko oltáře. Pronesl zpěvavým hlasem: ''On čoro čoro.'' (Potichu jsi se přikradla.) Stařenka opakovala ''On čoro čoro.''

Myš uslyšela hlasy a přikrčila se. Kněz pokračoval: ''Sora fukudanda.'' (Támhle jsi se skrčila.)

Stařenka opakovala: ''Sora fukudanda.''

Hlasy myš vyrušily, a tak utíkala pryč. Kněz dodal: ''Nigejó tatte nigašiwasen do.'' (I když se snažíš, neutečeš.) A stařenka odpověděla: ''Nigejó tatte nigašiwasen do.''

Cestou domů si stařenka slova opakovala, aby je nezapomněla: On čoro čoro, sora fukudanda, nigejó tatte nigašiwasen do.''

Večer před spaním si svou sútru ještě třikrát odříkala před oltářem. V noci se dovnitř vloupal zloděj. Stařenka se tolik snažila zapamatovat si svou sútru, že ji recitovala i ze spaní. Zrovna, když zloděj vklouzl do její místnosti, říkala: ''Potichu jsi se přikradl.'' Muž se schoval za sud.

''Támhle jsi se skrčil,'' pokračovala stařenka a zloděj si pomyslel: ''Jestli tady zůstanu, můžu přijít o život.''

Obrátil se k odchodu a uslyšel: ''I když se snažíš, neutečeš.''

Zloděj vzal nohy na ramena a prchal, dokud byl ještě čas.

Vidíte, jak jsou sútry užitečné?

Strašidelný chrám v horách - Japonské lidové pohádky a pověsti. Praha: Argo, 2009. Překlad Luffer, J.

Klíče lásky (část 2.)

Wed, 15 Sep 2010 12:08:26 +0200

Ta žena také bydlela v bytě s takovým zámkem. Byla mladá a krásná. A možná proto, že někoho milovala, se zdála čím dál krásnější.

Její milostný vztah se úspěšně rozvíjel. S mužem, který byl o něco starší než ona, se vídala několik večerů v týdnu - společně chodili do restaurací nebo tancovat, v létě strávili večery na lodičce; prostě si užívali mládí.

Toho večera však byla nešťastná. Pohádala se s přítelem. Kvůli maličkosti. Jen proto, že se zpozdila na schůzku v kavárně.

"Nechala jsi mě tak dlouho čekat!"

"Promiń, nemusíš se hned rozčilovat."

"Zbytečně jsem v práci skončil dřív, jen abych tady byl včas."

"A já se zpozdila, protože jsem se chtěla na schůzku s teou trochu nalíčit."

"Jako bys to nevěděla dopředu!"

Vždycky, když měl jeden z nich špatnou náladu, ten druhý ho uklidnil, ale tentokrát z toho bůhvíproč vznikla hádka.

"Jdu domů!" řekla žena a začala se zvedat. Muž se ji pokusil chytit za rameno, ale nepodařilo se mu to. Zavadil o její náušnici a ta spadla na podlahu.

"Dobrá, tak si jdi!"

Všechno to byla souhra okolností.

Cestou domů žena začala litovat toho, co se stalo. Už se s ním neuvidím! Měla jsem se mu hned omluvit! Ale omlouvat se, to já prostě neumím. Že bych byla sobecká? Já vím, aspoň teď bych se měla vrátit a omluvit se, ale to já nedokážu. A teď se ukoušu nudou! Inu, není nic pro mladého člověka těžší, než když se má omluvit.

Šla pomalu, sotva noha nohu mine, až konečně stála přede dveřmi svého bytu. Aby otevřela, musela se sklonit k uchu na dveřích a zašeptat Dneska byl opravdu nádherný den! Těžko se jí teď ale něco takového říkalo. Když to však nevysloví, nedostane se donitř. Chvilku váhala, ale nakonec ze sebe ta slova vymáčkla, i když to znělo, jako by je četla z kusu papíru.

Dveře se pomalu otevřely. Když je zevnitř zavřela, pomyslela si, že by měla heslo změnit. Nic ji však nenapasalo. Změnit ho ale musí!

Jen si tak hrála s písmeny, až se jí seřadila do slov Promiň, byla to moje chyba. Pomyslela si: To jsem ale měla říct předtím, a ne teď. Jsem já ale hloupá! Tak od teď to tedy budu říkat pořád dokola!

Druhý den ráno muž stál před jejím bytem. Ani on se neuměl omlouvat. Ale chtěl se s ní za každou cenu zase vidět. Doma neměl stání. V duchu se přesvědčoval, že přišel jen proto, aby jí vrátil tu náušnici.

Už se chystal zazvonit, ale ruku nechal zase klesnout. Nechtěl, aby si pomyslela, že se přišel omluvit jako první. To prostě nedokáže. Nakonec se rozhodl upevnit náušnici k uchu na dveřích a odejít pryč. Vytáhl ji z kapsy a začal ji připínat.

Vzpomněl si přitom na všechny ty hezké dny. Vybavil si její ucho, do kterého šeptal, že jí miluje, když spolu seděli na lavičce v zoologické zahradě. Ne, teď je po všem! Zalitoval, že byl tak malicherný, že jí předchozího večera nedokázal rovnou odpustit. Proč jí to jen neřekl?!

Když náušnici konečně připnul, bezděčně se ústy přiblížil k zámku...

Dveře se pomalu otevřely. Žena seděla zamyšleně uprostřed pokoje. Když ho uviděla, vrhla se mu s pláčem do náruče. Nedokázala ze sebe vypravit ani slovo, ale v duchu křičela ta tajná slova ke svému zámku.

Dveře už byly dokořán a na zámku ve tvaru ucha se zlehounka pohupovala náušnice.

Hoši, Š. : Očekávání. Praha: Mladá fronta, 2007 (str.102-105)

Klíče lásky (část 1.)

Mon, 13 Sep 2010 11:50:07 +0200

Každý měl své tajné slovo. Bylo to slovo, které nesměl za žádnou cenu zapomenout ani nikomu říct. Nemuselo být zvlášť smyslupné. A přesto bylo důležité.

Byl to klíč. Moderní klíč. Aktovky, automobily ani dveře pokojů už neměly klíčové dírky jako kdysi, ale malou věcičku, která měla tvar ucha. Když člověk do toho ucha zašeptal své tajné slovo nebo větu, zámek se otevřel.

Stačilo, aby jeden pronesl Tulipán rozkvetl, druhý řekl Vstávej! a řetí požádal třeba slovy Král má oslí uši!, a zámek se otevřel.

Skončily problémy se ztrácením klíčů, zlodějíčci ani mistři kasaři neměli do čeho píchnout. I kdyby náhodou bez přemýšlení jen tak drmolili, co jim slina na jazyk přinesla, pravděpodobnost, že se náhodou trefí, byla prakticky nulová. Nové klíče tak byly v porovnání s těmi dřívějšími mnohem bezpečnější. pokud ovšem majitel své tajné heslo sám neprozradil.

Čas od času někdo v důsledku náhlé ztráty paměti nemohl zámek otevřít, takže své vlastní dveře musel vyrazit za přítomnosti policisty, ale to se stávalo jen zřídka. Mnohem častěji se přihodilo, že se někdo tak opil, že to své heslo vůbec nedokázal vyslovit.

Ani pak však nebylo nutné pociťovat lítost nebo ztrácet hlavu. Po vystřízlivění stačilo uvnitř té věcičky změnit písmena na jiné slovo nebo větu. A lidé, kteří se obávali, že by jim jejich heslo mohlo nechtěně vyklouznout z úst, mohli zvolit taková slova, která neměla vůbec žádný smysl - jako když zavřete oči a jen tak ťukáte na psacím stroji. Pak stačilo, aby si takové heslo poznamenali třeba zezadu na hodinky, a meli klid.

Takže už nikdo se nepokoušel odemykat dveře cizích bytů.

Hoši, Š. : Očekávání. Praha: Mladá fronta, 2007 (str.101-102)

Makura no sóši

Fri, 03 Sep 2010 12:37:24 +0200

Když se někde ve městě sejdou dvorní dámy, které právě nejsou ve službě, a každá chválí svou paní a vyprávějí si o paláci a o dvořanech, je to pro pána toho domu jistě velmi zajímavé.

Přála bych si mít velmi pěkný velký dům. Žila by tam ovšem i má rodina, ale v různých místnostech bych nechala bydlet dvorní dámy, s nimiž si dobře rozumím. Ve vhodných chvílích bychom se všechny sešly, vyprávěly si, posuzovaly společně své básně, spolu bychom četly dopisy, které někdo poslal, a psaly na ně odpověď.

Kdyby přišel milý návštěvník, byl by vlídně přijat a také s tím, komu by třeba déšť bránil v odchodu, by se pěkně zacházelo. A kdyby pak dámy odcházely do služby do paláce, pomáhala bych jim v přípravách, aby byly vypraveny, jak si jen mohou přát.

Velice mě láká způsob, jakým žijí vznešení lidé - je na tom pocitu snad něco divného?

Zápisky z dlouhé chvíle. Praha: Odeon, 1984/ str. 192-193

Makura no sóši

Tue, 10 Aug 2010 20:29:30 +0200

Dům obklopený vysokými borovicemi měl na východní a jižní straně otevřeny všechny okenice a průhled do hlavní místnosti působil chladivě. Byla tam postavena čtyři stopy vysoká zástěna a před ní byl položen kulatý polštář na sezení. Na něm asi čtyřicetiletý mnich, oblečený v krásném černém rouchu s přehozenou zářivou štólou z tenkého hedvábí, ovívaje se vějířem hřebíčkové barvy přednášel silným vysokým hlasem formule dharaní.

Protože nemocný velmi trpěl posedlostí, přišla silná mladá dívka, aby se na ni jako na prostředníka zlá moc přenesla. Měla oděv z jednoduchého hedvábí a dlouhou suknici, usadila se za nižší zástěnou postavenou napříč. Mnich se k dívce vyklonil zpoza své zástěny, podal jí velmi lesklé, na obou koncích zašpičatělé žezlo a se sepjatýma rukama dále velebně přednášel formule.

Shromáždilo se tam také mnoho dam, které s napětím přihlížely. Ani to netrvalo dlouho a dívka se roztřásla, pak byla jakoby bez sebe, ale podřizovala se pokynům mnichovým. Bylo vidět, že vznešená síla Buddhova je přemocná.

Byli tam také všichni mladší mužové z rodiny. Shromáždili se sice v tiché úctě, ale kdyby ta dívka byla při smyslech, jistě by se nesmírně styděla. I když všichni věděli, že dívka sama netrpí, když se v ní trápí, naříká a bolestně zmítá zlá moc, bylo jim jí líto a ti, kdo jí byli blízcí, zůstávali blízko ní a upravovali jí rozházený oděv.

Mezitím se nemocnému ulevilo a požádal o horkou vodu. Na zavolání přinesly mladé služebné chvatně z kuchyně, co bylo třeba, ale i v tom spěchu stačily nakouknout dovnitř. Měly krásné nepodšité šaty a světlefialové vlečky bez jediného záhybu a vypadaly roztomile.

Nakonec byl zlý duch přinucen se kát a odstoupit. Dívka řekla rozpačitě: "Mylela jsem, že jsem za zástěnou, a teď je na mne tak hrozně vidět! Co se to se mnou dělo?" Setřásla si vlasy přes obličej a chtěla odejít. Mnich ji však zadržel, udělal nad ní postvátná znamení a pak řekl s úsměvem: "Jak se cítíte? Jistě je vám dobře." To ji uvedlo ještě víc do rozpaků.

Pak se mnich chystal k odchodu: "Měl bych snad ještě chvíli zůstat, ale už se blíží čas modliteb." Všichni ho zdržovali, když však přesto ve velkém spěchu odcházel, poklekla až u závěsu vznešená dáma a řekla: "Je pro nás velkým štěstím, že jste přišel. Neduh, který jsme už považovali za nezhojitelný, vaší zásluou nesmírně polevil. Způsobil jste nám nevýslovnou radost. Račte nás i zítra poctít svou návštěvou, budete-li mít volnou chvíli." Mnich odpověděl: "Zdá se, že je to velmi tvrdošíjný duch. Bude lépe, když ani nadále nepolevíte v obezřetnosti. Jsem rád, že se mi podařilo zasáhnout." Pak už neztrácel slov, a když odcházel, vypadal velice důstojně, jako by se zjevil sám Buddha.

Zápisky z dlouhé chvíle. Praha: Odeon, 1984/ str. 117-118

HOŠI Šin´iči

Tue, 03 Aug 2010 11:52:53 +0200

Winkelhőferová, V. : Slovník japonské literatury. Praha: LIBRI, 2008 (str.103-104)

HOŠI Šin´iči

6.9.1926 Tokio - 30.12.1997 Tokio, prozaik, autor žánru vědecko-fantastické literatury a mystery.

Po vystudování oboru zemedělství na Tokijské univerzitě se v postgraduálním studiu věnoval bakteriologii, po smrti otce převzal rodinnou farmaceutickou firmu, ale ta zbankrotovala.

Začal se věnovat literatuře, v roce 1957 stál u založení skupinového časopisu Učúdžin (Vesmírný prach), téhož roku byla jeho povídka Sekisutora (Sextra) uveřejněna v časopise pro žánr mystery Hóseki (Drahokam), od té doby se věnoval psaní soustavně, zejména se zaměřil na ultrakrátké povídky ve formě zvané šóto-šóto.

Prózy, kterých H. napsal přes 1 000, se pohybovaly na pomezí sci-fi a mystery, obsahovaly prvky sociální kritiky a vyznačovaly se hloubkou vcítění do lidské psychiky, adekvátní mírou sarkasmu a humoru, neotřelostí témat i originálními pointami. Svým charakterem připomínaly moderní bajky, mnohé vyzněly jako tragikomedie z lidského života, jiné se dívaly do budoucnosti.

Povídky dosáhly širokého čtenářského ohlasu nejen v Japonsku, ale i v zahraničí. Vyšly v mnoha sbírkách, z nichž první byla Džinzó bidžin (1961, Umělá krasavice), která obsahovala mistrovskou povídku Bokkočan (1958, B.; jm.robotky). Román Mósó ginkó (1967, Iluzorní banka) obdržel Cenu Společnosti autorů mystery románů.

Vedle krátkých povídek psal také romány, jako je čistě vědecká fantazie Koe no netto (1970, Síť hlasů) o společnosti zahlcené informacemi, anebo Kimagure šisú (1963, Nespolehlivý index).

Věnoval se rovněž problematice kreslených filmů, o nichž napsal sbírku esejů Šinkašita sarutači (1968, Pokročilé opice).

Životopis svého otce nazval Džimmin wa jowaši, kanri wa cujoši (1967, Lid je slabý, úřady silné), postavu dědečka, přírodovědce a antropologa i jeho dobu vylíčil v knize Sofu: Koganei Jošikijo no ki (1974, Dědeček: Vzpomínky na Koganeie Jošikijo).

Další díla:

Sbírky povídek Akuma no iru tengoku (1975, Nebesa, kde je ďábel), Jósei haikjú kaiša (1976, Firma dodávající přízraky), Široi fuku no otoko (1977, Muž v bílém obleku), Gogo no kjórjú (1977, Odpolední dinosaur), Darekasan no akumu (1981, Noční můra pana někoho).

Zármutek

Mon, 02 Aug 2010 16:26:45 +0200

Byl to opravdu nádherný dům. V rozlehlé zahradě rostly vysoké stromy s voňavými květy i květiny nejrůznějších barev. Tiché místo prozářené sluncem. Ten dům se tam hodil. Byl velký, v osobitém stylu, prostě překrásný. A nábytek uvnitř - samé přepychové kousky. Počínaje obrazy na stěnách, všechno spolu ladilo.

V tom domě bydlela krásná žena. Bylo jí třicet let, ale vypadala tak mladě, že ani dvacet by neznělo podivně. Roky a měsíce plynuly, jen ona jim unikala. Těšila se pevnému zdraví. Měla nejrůznější sportovní náčiní a za hezkého počasí s ním cvičila na zahradě. Nemoci se jí vyhýbaly. Věnovala se ušlechtilé zábavě. Když venku padal déšť nebo sníh, hrávala na harfu a domem zněla jemná melodie.

Ta žena měla manžela. Byl hodný, čestný a ani postavu neměl špatnou. Jiných žen si vůbec nevšímal, vždy upřímně miloval jen svoji manželku.

Zkrátka ta žena měla téměř všechno.

Nyní se však již nějakou dobu nevěnuje ani sportu, ani hudbě. To proto, že je v jiném stavu.

Zanedlouho nastal den porodu. Přišel doktor, vykonal svoji práci a zase odešel. Avšak pláč novorozeněte se neozval.

"Tak co...?" zeptala se žena manžela.

Ten mlčky zavrtěl hlavou. Žena porodila, ale lidské novorozeně to nebylo. Nebyla to dokonce ani žádná živá bytost. Byla to hrouda ryzího zlata. Oslnivě zářila.

"Ach, zase..."

Hlas se jí zadrhl. Takhle to dopadlo zatím vždycky. Z očí jí vytryskly slzy, velké jako hrách. Zkrápěly její šaty, padaly na podlahu, stékaly do jejích dlaní. A každá z nich se v tu chvíli proměnila v diamant.

Hoši, Š. : Očekávání. Praha: Mladá fronta, 2007 (str. 57-58)

Some Info

Sat, 31 Jul 2010 22:50:17 +0200

Tak zase zdravim.

Jen kratka zpravica, kdyz uz na to myslim. Treba pak nekdy napisi vice.

Puvodne jsem myslela, ze se tu budu drzet nejake, alespon male, pravidelnosti. Ale tak nejak. . cim vice na to myslim, tim vice se mi do toho nechce. Takze clanky budou, pokud budou, velmi nahodne postovane. Ja vim, rekla jsem, ze obnovuji Blog. Ale to take delam. Jen nekdy budete must na clanky cekat trochu dlouho.

Tak se zatim mejte a zase se nekdy ozvu.

Sal

Išiko Džian

Sat, 24 Jul 2010 23:16:00 +0200

Išiko Džian

Jeho prapředek byl správcem hradu Inujama v provincii Owari (11), ale v době bitvy u Sekigahari (12) pobral z neznámých důvodů za bílého dne veškerý sv§j majetek a vydal se do Kjóta jako rónin, samuraj bez pána. Rod Išiků byl značně rozvětvený, a jelikož Džian patřil k hlavní rodové větvi, žil v bohatství a přepychu. Před sedmdesáti či osmdesáti lety (13) odmítlo knížectví Sacuma, rod Hosokawů a celá řada dalších knížat západních provincií (14) splatit své dluhy, a tak náš Išiko, jenž také půjčoval pouze knížatům, přišel na mizinu.

Kvůli knížecím půjčkám nakonec o většinu svého majetku přišel a třel bídu s nouzí. Celý rod tehdy vymizel beze stop. Jelikož však Išikové kdysi patřili k váženým samurajským rodům, najdeme mezi hatamoty, po celé provincii Owari i jinde mnoho známých rodin stejného jména.

11 - Pravděpodobně Išiko Sadakijo (Sókjú), kterému udělil hrad v léno Tojotomi Hidejoši; po bitvě u Sekigahari však o hrad i léno přišel. Jeho syn Sóun se poté začal věnovat obchodu a zde zmiňovaný Džian patřil ke třetí generaci v hlavní větvi.

12 - 15. září 1600

13 - Přibližně v 50. letech 17. století, budeme-li předpokládat, že text byl sepsán v polovině 20. let 18. století.

14 - Běžná praxe označování knížat jejich rodovým jménem, názvem léna, jež spravovala, nebo funkcí, kterou zastávala. Zde se jedná jmenovitě o rod Šimazu, který spravoval knížectví Sacuma (dnešní prefektura Kagošima) na jižním Kjúšú již od konce 12. století, a o rod Hosokawa z provincie Higo (dnešní prefektura Kumamoto). Jeden z hlavních důvodů jejich vysokých půjček byly mimořádné výdaje spojené s potlačením vzpoury v Šimabaře v letech 1637-1638. V důsledku prudkého poklesu cen rýže v roce 1649 se navíc snížil peněžní výnos z jejich lén, což se odrazilo i ve stále se prohlubujícím schodku rozpočtů jednotlivých knížectví.

Takafusa, M. : Zápisky o obchodnících. Praha: DharmaGaia, 2005 (strany 56-57)

Pokracovani Blogu

Mon, 14 Jun 2010 11:06:51 +0200

Aahojky vsem.

Pomerne me prekvapilo ze sem na Blog nekdo porad chodi i kdyz je tak nejak mimo provoz, a tak jsem se rozhodla, ze bych byla ochotna pokracovat.

Aby tu tento clanek nejakou chvili pobyl a i nova anketa mela pokud mozno alespon castecnou odezvu, s novymi clanky zacnu posledni tyden v cervenci.

Anketa je jednoducha, chtela bych vedet, co vas sem nejvice privadi, jestli je to anime ci Japonsko. A nebo neco jineho, to mi pak ale prosim upresnete do komentaru.

Upresnovat ale muzete i o co presne mate zajem v jednotlivych rubrikach, napr. jestli u anime o recenze nebo mate zajem spise o obrazky. .

Ja sama se zde staram o slozky Japonska, Aly, ktera s nejvetsi pravdepodobnosti pokracovat nebude, mela na starosti anime a tak. Pokud se zde ale najde hodne tech, kteri sem chodi kvuli anime, resilo by se to dodatecne, urcite bych ani anime uplne nevypustila ^ ~

Tak vas vsechny necham premyslet a uvidime se posledni tyden v cervenci, budu se tesit,

Sal

Zápisky o zjeveních 2/2

Thu, 05 Nov 2009 08:20:05 +0100

Zápisky o zjeveních 2/2

Manžel Osaku zemřel v době, kdy porodila jejich dcerku, a tak s ní teď žila v domě sama. Vychovávala ji s vzpomínkou na svého muže a z malé dcerušky vyrostla dívka na vdávání. Byla velice krásná a hoši z vesnice po ní pokukovali.

Stalo se to za jednoho podzimního soumraku. Do vsi přijel samuraj oblečený do parádního loveckého šatu a s ním družina osmasedmdesáti mužů. Všichni měli v rukou luky a pušky.

"Jsme sice z jiných vrstev, ale jistě znáte našeho pána. Chtěli bychom u vás přenocovat," řekl jeden ze sluhů a díval se přitom oběma ženám do tváře. Pán stál vedle něho - byl to asi čtyřicetiletý muž s hladce oholenou tváří.

Ženy jaktěživy nehostily tak vzácné pány, byly proto celé zmatené a nezmohly se hned na odpověď. Pánové se však nerozpakovali a vešli do domu. Sluhové vzápětí vytáhli krabici s vybranými pokrmy a karafu a začali připravovat rýžové víno.

"Jestlipak by obsloužila pána?" zeptal se sluha Osaku a kývl na dceru.

Ta pak před pána bázlivě přistoupila, aby mu nalila rýžového vína.

"Nalij i všem ostatním!"

Samuraj vytáhl kalíšky, které si všichni členové jeho družiny rozdali. Dívka každému z nich nalila.

Muži se vínem opili. Jejich pán cenil bělostné zuby a každou chvíli se rozesmál. Osaku přistoupila k dceři a nabádala ji, aby se k pánům snad nezachovala nezdvořile.

"Povídá se, že vám potulný mnich vyháněl z domu zlé duchy. Prý vám tehdy dal dřevěnou destičku!" řekl jeden ze sluhů.

"Je to tak, vzácný pane," odpověděla Osaku.

"Nuže, ukaž nám ji!"

Osaku měla na ukazování připravenou napodobeninu. Vstala, z rohu skříně vylovila falešnou destičku a podala ji sluhovi.

Ten ji vzal do rukou a utrousil:

"Tak to je ona?" a hned ji podal svému pánovi.

"Toto je prý ta destička, velectěný pane!"

"Opravdu? Tahle? To budu spasen, vezmu-li si ji."

Samuraj opět vycenil bílé zuby, zasmál se a vsunul si destičku za kimono. Osaku zneklidněla.

"Velectěný pán se nyní odebere na lože a bude odpočívat. Ať s ním jde tvá dcera," řekl sluha a pohlédl na Osaku.

Ta upadla do rozpaků.

"Co říkáš, nebude ti vadit, když bude tvá dcera s naším pánem?"

"Ale on…"

Osaku chtěla říci, že se jí samuraj protiví, ale strachem jí zdřevěněl jazyk.

"Jsi snad proti!?"

"Vždyť má dcera je ještě dítě, prosím…"

"To vůbec nevadí!"

Dívka chtěla utéct, ale sluha ji pevně uchopil za ruku. Osaku se celá chvěla. V mysli ji znovu vyvstalo pánovo podivné chování, když si předtím bral dřevěnou destičku.

"Kdyby se ti za osmnáct let přihodilo něco podivného…" - Ano! Když byla tato slova vyřčena, byly její dceři dva roky - a teď jí je dvacet! Osaku napadlo, že oním zlým duchem je třeba sám samuraj.

Dívka, kterou teď drželi samurajové, křičela. Osaku náhle vstala a přistoupila k ohništi. Snažila se ze záňadří vylovit pravou destičku, kterou měla schovanou ve váčku na amulet. Ruce se jí však třásly a ona ne a ne destičku ze sáčku vylovit. Nakonec utrhla tkanici, kterou byl sáček převázán, a spolu s destičkou jej vhodila do ohně.

Vtom se v místnosti ozvala strašlivá rána. Do samuraje i jeho sluhů jako by uhodil hrom - všichni se zvrátili dozadu.

Osaku s dcerou si pomyslely, že snad přišlo zemětřesení. Když se konečně vzpamatovaly, v místě, kde předtím seděl samuraj se svou družinou, leželo deset mrtvým opic. Ta na samurajově místě vypadala jako vůdce tlupy. Byla stará a šedivá.

Tanaka, K. : Krabí zjevení. Praha: Vyšehrad, 1999/137-140

Zápisky o zjeveních 1/2

Mon, 02 Nov 2009 13:15:14 +0100

Zápisky o zjeveních 1/2

V domě, kde bydlela Osaku, se děly podivné věci. Jednou se zdálo, jako by tu někdo v šílenství tančil, podruhé zas přemisťoval předměty seřazené podle určitého pořádku, jindy se tu jen tak potloukal a vyhazoval různé harampádí. Rušil Osaku při práci, obtěžoval ji a popichoval. Když mluvila, zdálo se jí, že poblíž kdosi nastražil uši a poslouchá. Osaku byla vyděšená a strach jí nedal klidně spát, přitom ale nevěděla, co si má počít.

Jednou v noci ji probudil hlasitý pláč malé dcerky - křičela jako by ji někdo štípl do tváře nebo ji zatahal za uši. Osaku otevřela oči a uviděla malého chlapce. Vypadal jako obláček cigaretového kouře a pomalu se vznášel vzhůru, až se úplně rozplynul. Osaku si v tu chvíli pomyslela, že je to skutečná podoba ďáblova, s rozedněním však nabyla přesvědčení, že to byl pouhý sen.

Té noci se tiše snášel déšť. Osaku byla zrovna na záchodě, když tu pocítila, že jí zpod střechy na záda skočila nějaká obluda. Tělo jí podivně ztěžklo a Osaku zavrávorala. V témže okamžiku zátěž zmizela a jí se rázem ulevilo. Zároveň se jí však zazdálo, jako by jí na šíji sáhla chlupatá psí pracka.

Jednou večer chtěla Osaku přemístit uvařené lilky z hrnce do misky, když vtom se poklice sama od sebe odklopila, lilky se vznesly do vzduchu a hbitě přistály v misce. Osaku až stoupla krev do hlavy, jak ji to vyděsilo. Když se pak opatrně podívala do misky, byla prázdná - a poklice ležela opět na svém místě, na hrnci.

Potom Osaku odešla na pole na opačné straně údolí a vrátila se až se setměním. Vešla do kuchyně a na hliněné podlaze uviděla stát malého průsvitného chlapce. V ruce držel hořící ratolest. Osaku se polekala, a jak jen to dovolovala dcerka, kterou měla přivázanou na zádech, se přikrčila a vyběhla ven. Když se pak opět narovnala a otočila, nebylo po chlapci ani památky. Jen z ohniště zapuštěného v podlaze slabě probleskoval zažehnutý oheň.

Dům Osaku byl tedy přece jen napaden zlými duchy. Osaku se proto rozhodla, že druhý den promluví se starým strýcem a požádá jej o amulet a zaříkadlo na zahánění zlých sil. Té noci mnoho nespala a přemýšlela, že ráno ani nepůjde pracovat na pole, a místo toho hned po snídani navštíví stavení příbuzných.

Právě když snídala, dolehl k ní od domovní branky zvuk rolniček, jaké mívají připevněny na holi potulní mniši. Jakmile Osaku cinkání uslyšela, jako by se jí ulevilo. Z bambusové ošatky vzala dva prosné knedlíčky a vyšla z domu. U branky stál hubený mnich se stříbrnými vousy. Měl na sobě vetché roucho a modlil se k Buddhovi.

"Vážený pane, kdybyste chtěl také trochu čaje, je právě připravený," řekla Osaku, když mu podávala prosné knedlíčky.

Mnich knedlíčky přijal a vložil je do konopné mošny, kterou měl zavěšenou na krku. Potom odtud vytáhl šálek.

"Mohl bych tedy, prosím, dostat čaj?"

"Ale s radostí!"

Mnich poděkoval za čaj a s chutí upíjel. Jak pil, pozorně sledoval Opačinu tvář. Řekl jí:

"Vypadáš, jako by tě trápili zlí duchové."

Osaku byla překvapena. "Ano, přihodily se mi podivné věci a já z nich už mám takový strach, že jsem se rozhodla jít ke svým příbuzným a požádat je o amulet."

"Tak přece tě postihl zlý duch. Ale nemusíš se bát, pomodlím se za tebe a vyženu jej."

"Mnohokrát vám děkuji."

"Doveď mne tedy k ohništi, abych se pomodlil."

Osaku doprovodila mnicha do kuchyně. Ten pak ze své mošny vytáhl několik kousíčků červeného papíru a při modlitbě je vhodil do ohně. Vzduch v místnosti najednou strnul, jako by v něm napjali stříbrná vlákna, a hned nato se ozval závan větru. Zároveň s tím se červený papír vzňal.

"Tak. Jednomu duchovi je tímto konec, ale ten druhý mi unikl. Možná ti bude za osmnáct let zase škodit, a tak ti dám na obranu tohle."

Po těch slovech vytáhl mnich ze záňadří malou dřevěnou destičku a vložil ji Osaku do ruky. Bylo na ní vyryto několik zvláštních znaků.

"Nesmíš ji nikomu dát, a kdyby po tobě snad někdo chtěl, abys mu ji ukázala, ukaž mu jen napodobeninu."

"Opravdu vám moc děkuji."

"Kdyby se ti za osmnáct let přihodilo něco podivného, vhoď ji do ohně," řekl ještě mnich, a aniž čekal na odpověď, znenadání odešel.

Tanaka, K. : Krabí zjevení. Praha: Vyšehrad, 1999/str.134-137

Tak zas jednou. . .

Mon, 02 Nov 2009 13:13:24 +0100

Tak Vás zase jednou zdravím.

Jistě jste si všimli, že se sem na blog už moc nepřidává. . . Aly pro Vás bude mít zprávu, ale na to si počkejte až jí někdy napíše.

Nicméně já ještě občas něco přidávám, a jelikož jsem si všimla, že sem pořád ještě někdo chodí, nějaké články Vám sem ještě dám.

Myslím, že jsem původně chtěla napsat ještě něco, ale. . . nemůžu si vzpomenout. Když tak tak to písnu do komentů.

Zpasko,

Sal

Škola je tak únavná

Tue, 27 Oct 2009 10:58:55 +0100

Tak Vás zase zdravím,

tentokrát přímo ze školy. . .

Nejhorší je, když tu máme hodinu mezi dvema hodinama volno. To pak nevim co nudou delat. Takze jsem dneska skonila ve studovne u compa. . . na kterem ale neni Adobe Flashplayer, takze na facebooku si s petama ani s BuddyPoke moc nic neudela. . . tak nemam vuubec co delat. .

Kdyz mam pres den volno ctyri hodiny tak to jeste jde, to jedu na kolej, kde jsem dve hodiny a pak si jedu hodinu zpet do skoly. . . Ale jen hodinu volno??

Uz aby byl zase vikend.

Sal

P.S. Anebo kdybysme aspon meli podzimni prazdniny. . .

First snow

Thu, 15 Oct 2009 18:25:49 +0200

Tak

tu máme první sníh. Tedy, ne všude drží, ale hlavní je, že sněží, ne?? Zároveň je ale i hrozná zima. . . Škoda že nemůže sněžit a zároveň být teplo, že??

Zítra konečně zase jedu domů. Docela se těším. Aspoň se vyspím, najím. . . A v neděli zase do školy. Chtělo by to nějaké volno.

A také bych chtěla navštívit svou alergoložku, což mi ale kvůli laborkám nebude jen tak v blízké budoucnosti povoleno.

První laborky jsme měli dneska. Celkem nic zajímavého ani nebezpečného. Zjistila jsem, že přežít v laboratoři a neudusit se tam bude opravdu těžké, ale že se to snad nějak dá.

Ještě ale neděláme nic zajímavého. Naneštěstí. K nebezpečným látkám nás zatím nechtějí pustit.

Dnes jsme určovali koeficient jódu. Celkem nudné, trvá to dlouho a není na tom nic zajímavého. Jediná zajímavější látka požívaná zde je kyselina chlorovodíková, kterou jsem samozřejmě nandávala já ^ ^ Byla ale koncentrovaná, takže nic nebezpečného. Můžu potrvrdit, několikrát jsem se s ní polila.

Někoho tak šikovného jako jsem já by ani neměli do laboratoře. Už když si vzpomenu na gympl. . . jop, to byly časy. . .

Asi už budu končit. Další ukázka, kterou jsem sem přidala je opět od Sei Šónagon a z jejího díla Makora no sóši, je to úplný úvod. Tímto vlastně celý její deník začíná.

Zjistila jsem totiž, že skoro nic v compu nemám naklikané, takže si to tam budu muset doma napsat. . .

No, mějte se /vás pár co to ještě čtete/,

Sal

Makura no sóši

Thu, 15 Oct 2009 18:12:31 +0200

Jaro - svítání. Když se pomalu bělá kolem obrysů hor, hory se trochu rozjasní a nad nimi se táhnou štíhlé pruhy oblak zalité purpurem.
Léto - noc. Zvlášť za svitu měsíce, ale i když je temná a plná poletujících světlušek. Také je pěkné, když jen jedna nebo dvě zasvítí v letu. A také když třeba prší.
Podzim - soumrak. Když zapadající slunce je docela nízko nad horami, jsou dojemné i vrány, jak po třech a po čtyřech nebo po dvou a po třech honem ulétají do svých hnízd. Ještě hezčí je, když třeba divoké husy letí v řadě a vypadají docela maličké. Nemluvě už vůbec o šumění větru a bzukotu cvrčků po západu slunce.
Zima - šírání. Samozřejmě když napadne sníh. Ale i když leží bělostné jíní nebo také když je jen hodně zima a honem se zatopí a roznáší uhlí, je to pěkné. Jak se přes den otepluje, uhlíky v ohřívadle se pokrývají bílým popelem a už to není to pravé.

Zápisky z dlouhé chvíle. Praha: Odeon, 1984/ str. 12

Zase Praha. . .

Sun, 11 Oct 2009 19:32:46 +0200

Tak všechny opět zdravím.

Nejprve k tomu, co jsem to sem zase dala.

Makura no sóši. . . v originále není tento článek pojmenovaný. Vybrala jsem si, protože se mi líbí, jak tam Sei Šónagon popisuje svátky slavené v době Heian. Docela zajímavé.

Další článek je od Hoši Šin'ičiho. Tato jeho povídka Bokko-čan je asi nejvíce zmiňovaná a je nejznámější, proto jsem ji sem vybrala. Já osobně mám od něj radši nějaké jiné, ale ty možná až časem.

Mě osobně se tento autor hodně líbí. Píše povídky kratší než krátké - jap. šóto šóto, angl. short-short, cz. ultrakratké či tak nějak. . . Prostě velmi krátké ^ ^ A ani mi nevadí, že většina z toho je sci-fi, přestože sci-fi normálně nečtu ^ ^

Tak, a teď se dostáváme k jádru toho, proč vlastně píšu. . . Vypadá to, že literatura nemá takový úspěch, jak jsem myslela. Chtěla jsem se tedy zeptat, co byste tu chtěli. Jakékoliv změny, nápady, návrhy. . . a pokud budou jen trochu proveditelné, pokusím se o jejich realizaci.

Tak dejte do komentů vědět, předem děkuji.

Mějte se,

Sal

Bokko-čan

Sat, 10 Oct 2009 16:17:19 +0200

Bokko-čan

Ten robot se podařil. Vlastně robotka. Byla dílem lidských rukou, a tak z ní udělali opravdovou krasavici. Vložili do ní rysy těch nejkrásnějších žen, a proto se podařilo dosáhnout skutečně dokonalé krásy. Vypadala možná poněkud odměřeně, ale i to je jeden ze znaků ženské krásy.
Sestrojit takovou robotku dosud nikoho jiného nenapadlo. A proč také vytvářet robota, který jen zastane stejnou práci jako člověk? Náklady na jeho sestavení lze využít účelněji a lidí, kteří se nechají najmout na práci, je přece spousta.
Tahle robotka ale byla vytvořena pro potěšení a sestrojil ji majitel jednoho baru. Takový majitel baru nemá po návratu z práce vůbec chuť si nalít. Alkohol je pro něho předmětem obchodu, ale sám na jeho pití ani nepomyslí. Opilci mu dávají vydělat peníze, času má také dostatek, a tak si sestrojil robotku. Jen tak.
A protože to udělal pro potěšení, podařilo se mu vytvořil krasavici bez jediné chybičky. Její pokožka byla na dotek jako živá, od skutečné k nerozeznání. Napohled ta robotka vypadala opravdověji než originál.
V hlavě však neměla skoro nic. To už bylo zkrátka nad jeho síly. Zvládla prosté odpovědi a pár jednoduchých pohybů, například pití alkoholu.
Když robotku dokončil, vzal ji do baru. Byla tam i místa k sezení, ale posadil ji doprostřed k barovému pultu. Bál se, aby nevyšlo najevo, že je umělá.
Hosté si všimli, že se u baru objevila nová dívka, a jeden za druhým se s ní snažili navázat rozhovor. Když se jí ptali jen na jméno na věk, bylo všechno v pořádku, ale jakmile došlo na složitější otázky, nastaly problémy. Přesto nikdo nepoznal, že jde o robotku.
"Jak se jmenuješ?"
"Bokko."
"Kolik ti je let?"
" Jsem ještě mladá."
"Kolik přesně?"
"Jsem ještě mladá."
"No tak, kolik…?"
"Jsem ještě mladá."
Hosté v tom baru měli většinou dobré vychování, a tak se na věk nikdo dál nevyptával.
"Máš hezké šaty."
"Hezké šaty, že?"
"Co piješ ráda?"
"Co piji ráda?"
"Třeba džin fiz?"
"Ano, třeba džin fiz."
Alkoholu vypila neomezené množství. A navíc se nikdy neopila.
Bokko-čan byla hezká, mladá, odměřená a odpovídala stručně. Brzy se to rozkřiklo a hosté se do baru jen hrnuli. Povídali si s ní, popíjeli a hostili ji.
"Kohopak z hostů máš nejraději?"
"Kohopak z hostů mám nejraději?"
"Máš mě ráda?"
"Vás mám ráda."
"Půjdeme tedy spolu do kina?"
"Půjdeme tedy spolu do kina."
"A kdy?"
Když nedokázala odpovědět, dala znamení majiteli a ten jí přispěchal na pomoc.
"Pane, nesmíte ji tak škádlit!"
Obvykle to docela sedělo, takže host se hořce usmál a rozhovor ukončil.
Občas se majitel sklonil k její noze, z plastové trubičky odčerpal alkohol a ten znovu naléval zákazníkům.
Hosté si ničeho nevšimli, protože Bokko-čan byla ještě mladá, rozhodná, neobtěžovala lichotkami a když pila, dokázala se ovládat. Časem si získala velkou popularitu a do baru přicházelo stále víc a víc lidí.
Jedním z nich byl mladík, který se do Bokko-čan zamiloval. Začal do baru docházet pravidelně a jeho city k ní s každou návštěvou rostly. Také částky na jeho účtech začaly růst, takže se dostal do problémů s placením. Když se pokusil peníze vzít doma, otec ho přistihl a velice se rozzlobil.
"Už tam nikdy nepůjdeš! Tady máš peníze, abys splatil dluh. Ale tím končíš!"
Když mladík přišel do baru zaplatit, myslel si, že je to naposledy, a tak hodně pil a štědře hostil i Bokko-čan.
"Už nikdy nepřijdu."
"Už nikdy nepřijdeš."
"Je ti to líto?"
"Je mi to líto."
"Ale nemyslíš to doopravdy, že ne?"
"Nemyslím to doopravdy."
"Nikdo není tak bezcitný jako ty!"
"Nikdo není tak bezcitný jako já."
"Mám tě zabít?"
"Zabij mě."
Mladík vytáhl z kapsy sáček s jedem, vysypal jej do sklenice a tu postrčil před Bokko-čan.
"Vypiješ to?"
"Vypiji to."
Před jeho očima vypila obsah sklenice.
"Tak si umři, když chceš!" řekl mladík, dal majiteli peníze a spěchal pryč. Než vyběhl do temné noci, ještě za zády zaslechl: "Tak umřu, když chci."
Po jeho odchodu majitel zavolal ke zbývajícím hostům: "Pijte, co hrdlo ráčí! Teď platím já!"
Oznámil sice, že všechny hostí, ale chtěl tak jen zužitkovat alkohol, který odčerpal z plastové trubičky.
"No ne! To je báječné, to je skvělé!"
Hosté si připíjeli navzájem s číšnicemi. Také majitel za barovým pultem pozvedl sklenici a napil se s ostatními.

Té noci se v baru dlouho svítilo. Z rádia se linula hudba. Ale i když nikdo neodcházel, lidské hlasy umlkly. Nakonec se i z rádia ozvalo "Dobrou noc!" a hudba ztichla. Bokko-čan zamumlala "Dobrou noc!" a s odměřeným výrazem čekala, kdo další se s ní pustí do hovoru.

Hoši, Š. : Očekávání. Praha: Mladá fronta, 2007/ str. 29-34

Makura no sóši

Wed, 30 Sep 2009 13:57:02 +0200

Nový rok. Zvláště když obloha jako vymetená září za podivuhodnou lehkou mlhou, je neobyčejně pěkné, jak se všichni lidé kolem obléknou do nejlepšího a blahopřejí vladaři i sobě navzájem.
Sedmý den. Tam, kde roztál sníh, se sbírají jarní byliny. Je pěkné, že jsou svěže zelené a také že je plno shonu na místech, kam je jinak těžké se dostat. Pak je v paláci slavnost Běloušů, jedeme se z města podívat ve vyparáděných kočárech. Moc se nasmějeme, když kočár přejíždí práh ve Střední bráně a zakymácí se, až se srazíme hlavami, hřebínek vyklouzne z vlasů a při nepozornosti se může i zlomit. Skulinou je z vozu vidět u stanoviště Levé gardy spoustu dvořanů, berou podkoním luky, plaší jimi koně a smějí se tomu. Pak je ještě vidět mřížový plot a je pěkné, jak kolem procházejí komorné a služebné. Jaképak asi mají zásluhy, že jsou teď v Devětkrát hrazeném císařském paláci jako doma?
Uvnitř je tak těsno, že je zblízka vidět tváře podkoních, a když je jejich tmavá kůže špatně nabílená, vypadá to ošklivě, jako zpola roztálý sníh. Koně se vzpínají a dupou, vypadá to nebezpečně, stáhnu se radši do vozu,ale moc toho pak nevidím.
Osmý den. Zní to tak zvláštně, jak vesele hrčí kočáry, v nichž ženy přijíždějí poděkovat za povýšení v hodnosti.
Patnáctý den. Podává se slavnostní kaše k svátku Prvního úplňku a potom je pěkné, jak ženy i dívky obcházejí s ukrytou měchačkou na kaši a každá hledá příležitost uhodit tu druhou přes zadek, aby prý měla lehký porod, a zároveň si hlídají svůj vlastní. A když se to nakonec některé podaří, je z toho plno smíchu a jásotu a všechny z toho mají radost. Ovšem až na tu postiženou.
Mladá žena se loučí s ženichem, který odchází do služby do paláce, a jiná, ta, co si připadá v domě nejdůležitější, se už nemůže dočkat, číhá vzadu a je na ní vidět, že se jí chystá uhodit. Toho si všimne další, která sedí v předu, a zasměje se. Ta číhající na ni mává, ať je zticha, ale nevěsta klidně sedí, jako by o ničem nevěděla. Tu se k ní ta první přitočí, řekne: "Já tohle tady dám pryč," honem jí uhodí a uteče, a všechny se rozesmějí. I ženich se vlídně usměje. Nevěsta ani není překvapená, a je hezké, že se i trochu začervená.
Tak se ženy navzájem otloukají, až třeba nakonec přetáhnou i muže. Kdo ví, proč to vlastně dělají! E ale zvláštní, že jsou i takové, které pláčí a zlobí se a ošklivě nadávají té, co je uhodila. Tak i na tak vznešeném místě, jako je císařský palác, je to dnes samá nepřístojnost a žádná vážnost.
Potom kolem dvacátého, kdy se jmenují noví hodnostáři, je v paláci plno ruchu. I když padá sníh a je silný mráz, rozjaření mladíci čtvrté a páté hodnosti přinášejí své žádosti o povýšení a vypadají velmi sebejistě. Zato starší páni s bílou hlavou žádají kdekoho o přímluvu, v předpokojích dvorních dam vykládají horlivě o svých zásluhách a schopnostech a sotva tuší, jak se mladší dámy pak po nich pitvoří a posmívají se jim! Jestliže opravdu takové >>Zmiňte se laskavě Jeho Veličenstvu, přimluvte se u Její Výsosti<< nakonec někomu dopomůže k úřadu, je to výborné, ale těch, kdo přesto vyjdou naprázdno, je mi líto.
Třetí den třetího měsíce. Má být jasný, klidný a slunečný. Začínají kvést broskvoně a zvlášť pěkné jsou vrby, ale jen když mají lístky ještě chlupaté a zkroucené. Rozvinuté už nejsou pěkné. Také opadalé sakury vypadají smutně. Nejpěknější je dlouhá větev krásně rozkvetlé sakury ve velké váze. Když pak přijde návštěva, třeba páni bratři Její Výsosti v pláštích barvách sakur, navrch bílých a vespod červených, se spodním rouchem vykukujícím mezi pláštěm a kalhotami, vypadá velmi pěkně, když se posadí blízko ní a něco prohodí.
Čtvrtý měsíc. Nejpěknější je to v době slavnosti ve svatyni Kamo. Nejvyšší hodnostáři i dvořané se jeden od druhého rozeznají jen podle sytější nebo bledší barvy pláště, a protože nosí všichni bílé letní hedvábné vlečky, působí pěkně chladivě.
Listí stromů ještě není příliš husté a všude kolem se mladě zelená, obloha nezakrytá mlhou ani oparem je najednou až bláznivě zvláštní. A když se za soumraku nebo večer trochu zatáhne a z dálky je přerývaně slyšet skrytá kukačka, jako by se to jen zdálo, je to docela nevýslovný pocit.
Když se blíží slavnost, je pěkné, jak lidé sem a tam přenášejí zelenožluté a modročervené látky jen tak nedbale zabalené třeba do papíru. Také běžné barvené vzory se sytějším lemem nebo sytějšími skvrnami nebo barvené do uzlíků vypadají pěkněji než jindy.
Děvčátka mají umyté a načesané hlavičky, některá má šaty ještě rozpárané ve švech a pomačkané, pokřikují: >>Sprav mi tkanici, přidělej mi podrážku na dřeváky, botky<<, a všechny vzrušeně pobíhají kolem, jak se nemohou dočkat, kdy už to začne. Je to půvabné. Je to až k smíchu, jak i ty, které jindy neposedně poskakují, najednou zvážní, když jsou vyšňořené, a chodí trochu strnule, zrovna jako ti mníšci, co nosí kadidlo před průvodem mnichů. Je také pěkné, jak je doprovázejí matky, tety nebo starší sestry, oblečené podle svého stavu, a pořád je upravují. Jestliže pomocník, který by se velmi rád stal komořím, i když se mu to těžko podaří, vypomáhá při slavnosti, může si obléci oděv císařské zelenožluté barvy, a vypadá, že by jej nejraději už nesvlékl. Horší je, že ani není z damašku.

Zápisky z dlouhé chvíle. Praha: Odeon, 1984/str. 12-14

Home sweet home ^ ^

Sat, 26 Sep 2009 19:13:42 +0200

Aahojky všem,

tak už jsem konečně zase doma.

Škola začíná být těžší a těžší a čím dál více vyčerpávající. . . Chjó, chodím tak teprve dva týdny a už bych chtěla další prázdniny. . .

Zatím jsem Vám sem dala dvě ukázky. Nečekala jsem ale, kolik času zabere připravit si něco k autorovi. . . takže se moc a moc omlouvám, ale ještě to chvíli potrvá. . .

Článek Co je vzácné je od Sei Šónagon, z jejího deníku Makura no sóši. A druhý článek je ukázka kaidanu od Tanaky Kótaróa. Kaidan je starý japonský strašidelný příběh, ale více o něm až někdy v budoucnu v teorii.

Myslím, že jsem o tom ještě nepsala, ale obrázky sem už dávat nebudu. . . Nicméně, nepřijde vám to tu bez nich také takové prázdné??

No, už budu končit, zatím se loučím,

Sal

P.S. Aly je nemocná, tak jí všichni přejme, ať se brzy uzdraví ^ ^